Tajemství neuromuskulární paměti: Proč nám to ve fitku zprvu moc nejde, ale po pauze ano?

Je to celkem běžná věc. Po pauze se někdo vrátí do posilovny a připadá si jako začátečník. Činky těžké, pohyby nekoordinované, svaly jako by zapomněly, co mají dělat.

Jenže pak stačí pár tréninků a všechno zase naskočí - pohyby jsou opět jisté, síla se vrací a všechno působí povědomě.

A naopak, kdo s cvičením začíná, vůbec mu to nejde, pohyby jsou nekoordinované a celý se i pod malou váhou třese. Obojí ale není náhoda. Tělo se učí a opravdu si pamatuje.

Vědci tomu říkají neuromuskulární paměť, nebo neuromuskulární adaptace, někdy také svalová paměť (ale to už je maličko něco jiného, viz níže v článku). A i když to zní, jako by onu paměť měly samotné svaly, ve skutečnosti jde o spolupráci mezi mozkem, nervy a svalovými vlákny.

Pojďme se na to podívat podrobněji.

Každý pohyb – ať už zvedneme třeba hrnek s kávou, nebo činku – řídí motorické jednotky. Ty spojují nervy se svalovými vlákny a umožňují, aby mozek poslal svalu jednoduchý rozkaz: „stáhni se“.

Na začátku to ale bývá celkem chaos. Nováček v posilovně dělá všechno, jen ne to, co má. Mozek vysílá signály, svaly reagují zpožděně a někdy třeba úplně jinak. V začátcích se v podstatě musí nad každým detailem přemýšlet – kam dát lokty, co s lopatkama, jak rychle spouštět, jak u toho dýchat apod.

Jak ale čas plyne a cvičí se pravidelně, už na techniku cviku tolik myslet nemusíme. Tělo to udělá samo - jede na automat. A to je ta chvíle, kdy se neuromuskulární paměť projeví naplno.

Avšak aby nedošlo k nějakému nedorozumění, stále bychom samozřejmě měli cvičení vnímat, ale cvik jako takový - jeho pohybový vzorec - máme už vštípený do paměti.

S každým opakováním se tedy „systém ladí“. Mozek se učí, která nervová vlákna zapojit, jak přesně řídit pohyb. Říká se tomu motorické učení a hlavní roli v něm hraje mozeček – část mozku zodpovědná za koordinaci a přesnost.

Postupně se z nejistých pohybů stávají pohyby jisté, plynulé, a nakonec zcela automatické. Je to podobné, jako když sedíme poprvé v autě a řídíme - je toho hrozně moc, na co musíme myslet. A zprvu nám to nejde. Jakmile se ale po pár měsících „vyjezdíme“ (pokud jezdíme pravidelně), už o řízení nepřemýšlíme a klidně si s někým třeba povídáme.

A co je nejdůležitější, časem díky vytvořené neuromuskulární paměti dokážeme konečně ty správné svaly procítit, což se v začátcích většinou moc neděje.

Může to tedy znít zvláštně, ale i svaly se do jisté míry „učí myslet“. Ne že by měly vlastní hlavu – spíše se jejich spojení s mozkem zlepšuje.

Opakované pohyby se v mozku ukládají jako takové vzpomínky. Každý pohybový vzorec má svůj záznam v nervových okruzích. Čím častěji ho opakujeme, tím pevnější stopa vzniká.

Proto zkušený sportovec dokáže po pár trénincích provést složitý cvik naprosto přesně, i když třeba necvičil měsíce. Mozek si to prostě pamatuje.

Zkušení cvičenci také často mluví i o mind–muscle connection – propojení mezi myslí a svalem. Zní to možná trochu esotericky, ale má to vědecký základ.

Podle některých studií může vědomé soustředění na konkrétní sval zvýšit jeho aktivaci [1, 2, 3] a podporovat tak svalový růst. Když si během série představíme, že pracuje právě ten sval, který má, mozek ho lépe „zapne“.

Nicméně vznikly i jiné studie, které souvislost mezi mind-muscle connection a svalovým růstem nepotvrdily. To ovšem neznamená, že mind-muscle connection neexistuje. Existuje. A  obzvláště když s posilováním začínáme, tak je to klíčová část naší snahy. Je prostě dobré pro lepší pochopení a procítění cviku na hlavní pracující sval myslet - především tedy u izolovaných cviků.

Svalová paměť má ale i druhou stranu mince. Do svých drážek vyryje všechno — i to, co nechceme.

Jakmile se jednou naučíme špatný pohyb, tělo ho bude opakovat pořád. A odnaučit se ho bývá kolikrát těžší, než se naučit nový.

Proto má smysl věnovat technice pozornost od prvního dne (a proto má smysl minimálně ze začátku oslovit nějakého trenéra). Každé jedno správné či nesprávné opakování se zapisuje do paměti, a až těch opakování budou stovky nebo tisíce, stane se z pohybu zvyk, respektive zlozvyk.

A před úplným závěrem článku si ještě musíme něco objasnit. V tomto článku tu mluvíme vlastně o dvou jevech – neuromuskulární a svalové paměti.

Jak už víme, neuromuskulární paměť znamená, že se mozek a nervový systém učí koordinovat pohyb. Zpočátku vše působí neobratně, ale s časem se jednotlivé svaly naučí spolupracovat plynule a automaticky.

Svalová paměť v užším smyslu pak popisuje biologické změny uvnitř samotného svalu - kdy nám například po návratu ke cvičení svaly i kondice rostou rychleji. Není to tedy ani tak o technice pohybu, ale o strukturálních změnách ve svalových buňkách.

Někdy je v těchto dvou pamětích zmatek a často se zaměňují, nicméně drobné rozdíly tu jsou.

Více o tom, jak svalová paměť funguje, jsem psal v tomto článku:

Moderní výzkumy potvrzují, že neuromuskulární paměť existuje. Je to skutečný biologický proces, díky kterému se tělo ze začátku učí a třeba po pauze nezapomíná.

Každý trénink, každé opakování, každé soustředění na techniku – to všechno se ukládá v našem nervovém systému i ve svalech.

A proto je důležité být trpělivý a po prvních nezdarech to nevzdávat. Začátečník se ve fitku vlastně jakoby „učí znovu chodit“. Dělá pohyby, které v běžném životě nedělá a musí se je naučit. A to prostě chvíli trvá.

Až stovky či tisíce opakování způsobí jistotu při cviku a automatické zapojení správných svalů. Zkušenosti prostě nejde obejít, ty se musí získat - stejně jako u jiných činností. A každému to trvá jinak dlouho - někomu jen chvilku, jinému pak o mnoho déle.

Zdroje: