Článek
Když se po letech vrátíme do posilovny, tělo si vzpomene rychleji, než bychom čekali. A není to jen pocit – je to biologie. Dvě nové studie ukazují, že svaly mají paměť zapsanou v buňkách, genech i proteinech.
Když jsme cvičili naposledy…
Možná jste to sami zažili. Někdy v minulosti jste pravidelně cvičili – třeba silově. Získali jste sílu, objem, lepší postavu. Pak do toho přišel život: práce, děti, nemoc, únava, nebo prostě jakákoli pauza. Tréninky skončily. A svaly tím pádem taky.
Jenže pak, o pár měsíců (nebo klidně i let) později, se ke cvičení vrátíte. A něco vás překvapí: forma se vrací rychleji, než když jste začínali poprvé. Váhy stoupají, svaly reagují, tělo spolupracuje.
Říká se tomu svalová paměť. Dlouho to byl spíše intuitivní pojem – znali ho trenéři, sportovci i kulturisté. Ale věda až donedávna neuměla přesně vysvětlit, co se ve svalech vlastně „pamatuje“.
Teď se to zřejmě mění.
Buněčná paměť: Jádra, která zůstávají
První ze dvou nedávných studií, publikovaných na odborném webu The Journal of Physiology, se podívala hluboko do svalových vláken [1]. Doslova až do myonukleí – jader, která řídí svalové buňky.
Vědci si vzali pod lupu skupinu lidí, kteří několik měsíců poctivě posilovali. Poté ale přišla pauza — období úplného detréninku, kdy se necvičí a kdy tedy svaly nedostaly žádnou práci. A pak opět návrat ke cvičení. Pomocí svalových biopsií sledovali, co se během těchto fází odehrává přímo uvnitř svalových buněk — co se v nich mění, co mizí a co se naopak vrací zpět.
A co našli?
- Při tréninku počet myonukleí ve svalech narůstá.
- Po ukončení tréninku svaly sice ztratí objem, ale jádra zůstávají.
- Když se trénink obnoví, sval znovu roste – tentokrát ale rychleji.
Jednoduše řečeno: sval si „pamatuje“ minulý trénink díky tomu, že si ponechal nějaké to buněčné jádro navíc. A to je zásadní, protože každé jádro má pod kontrolou určitý objem svalu. Čím více jader, tím větší potenciál růstu.
Tato „paměť“ tedy není jen v naší hlavě, ale fyzicky existuje v našich svalových buňkách.
Geny, které si pamatují
Ale tím to nekončí. Vědci nezkoumali jen to, co je vidět navenek — tedy jak svaly rostou nebo ochabují. Zamířili hlouběji. Doslova až do nitra svalových buněk, kde sídlí genetické instrukce. Zajímalo je, které geny se při tréninku probouzejí k životu, a co se s nimi stane, když člověk přestane cvičit - zajímali je tedy tzv. epigenetické změny.
Představte si to jako vnitřní software svalů. Neviditelný kód, který se přepisuje podle toho, co se s tělem děje. A právě tahle studie ukázala, že některé geny, které se „zapnou“ během pravidelného tréninku, zůstávají částečně aktivní i poté, co si člověk dá od cvičení delší pauzu. Jako kdyby si tělo něco pamatovalo. Jako kdyby nezapomnělo, kým kdysi bylo.
To znamená, že svaly nejsou po pauze „čistý list“. Něco si nesou s sebou. A když se k tréninku vrátíme, genetický „orchestr“ už ví, co má hrát.
Tělo a svaly po návratu do cvičebního režimu už vědí, co mají hrát.
Paměť zapsaná v proteinech
Netrvalo dlouho a ve stejném vědeckém časopise se objevila další studie [2]. Šla na to ale jinak. Zatímco ta předchozí se nořila do světa genů a buněčných jader, tahle se rozhodla sledovat dění z trochu jiné perspektivy — zaměřila se na proteiny. Právě ony, bílkoviny, jsou tím, z čeho jsou svaly „ušité“ — a také tím, co rozhoduje o tom, jak budou fungovat.
Proteiny tedy nejsou jen nějaké nudné molekuly, které známe z obalů doplňků stravy. Jsou to základní stavební a funkční jednotky svalů. A vědci díky moderní technologii dokázali sledovat, jak se během tréninku, během pauzy a následného návratu ke cvičení mění jejich množství, ale i jejich podoby a úkoly.
A co zjistili?
Některé změny v proteinech jsou vratné. Když přestaneme cvičit, určité „tréninkové“ proteiny mizí. Jiné změny ale přetrvávají i po delší době bez tréninku. A to je to, co nás zajímá.
Například proteiny spojené s tvorbou energie nebo s reakcí na mechanické zatížení se znovu aktivují rychleji – jako by sval „věděl“, že už si tím někdy jednou prošel.
Této schopnosti se říká proteomická paměť. Je to něco jako „otisk“ minulého úsilí, který zůstává ve svalech uložený – i když už se neprojevuje navenek.
Co z toho všeho pro nás plyne?
Tato dvojice studií dává dohromady velmi komplexní příběh:
- Svaly si pamatují na úrovni jader (fyzicky).
- Pamatují si na úrovni genů (co se má "zapnout").
- A pamatují si na úrovni proteinů (co má fungovat jinak než dříve).
Jinými slovy:
Pokud jsme někdy cvičili, naše svaly si to pamatují – a tuhle paměť můžeme znovu probudit. Nemusíme tedy začínat od nuly. Biologicky ani tréninkově.
Krátké shrnutí:
- Trénovali jste v minulosti? Super. Vaše svaly si to pamatují.
- Přestali jste? Nevadí. Část adaptací zůstává ve vašich svalech (klidně roky).
- Vracíte se? Růst a síla přijdou rychleji než poprvé.
- Tato paměť je zapsaná v buňkách, genech i proteinech.
Závěrem
Výsledky těchto dvou studií poskytují zajímavé informace o tom, co všechno si naše svaly dokážou uchovat.
Nejen že si ponechají buněčná jádra jako jakési strukturální záznamy minulého tréninku. Nejen že v nich zůstává genetická aktivita, připravená znovu rozjet „nabíračku“. Ale také si pamatují ve své bílkovinné výbavě to, čím tyto svaly byly a jsou.
Čili pokud se po pauze vracíme, nevracíme se na začátek. Vracíme se na cestu, kterou už jsme jednou šli. A to je dobrá zpráva pro každého, kdo znovu hledá motivaci začít.
Protože i když se svaly na povrchu zmenší, hluboko uvnitř zůstává něco, co nezmizelo. Něco, co v nás neustále dřímá a čeká, až to znovu probudíme.
Zdroje:
