Velké kosti = velké svaly?

Někdo má „velkou kostru“, někdo drobnou. Někdo nabírá svaly snadno, jiný se s nimi pere celý život. Jak je to možné? Proč to tak je?

Čerstvá studie se pokusila na toto alespoň částečně odpovědět. Vědci v ní totiž vzali lidské tělo jako celek, rozebrali ho sval po svalu a kost po kosti – a podívali se na souvislosti.

Avšak ne pomocí metru a váhy, ale pomocí celotělové magnetické rezonance a velmi detailní analýzy 70 svalů a 13 kostí napříč celým tělem.

Zajímavou studii z roku 2026 si můžete přečíst zde, nebo ji také přikládám pod článkem.

Autoři vycházeli z jednoduchého, ale překvapivě málo prozkoumaného faktu: i mezi zdravými dospělými lidmi existují obrovské rozdíly ve svalnatosti. A to i mezi lidmi stejné výšky nebo podobné hmotnosti. Jeden má výrazně mohutná stehna, jiný silný trup, další spíše paže. Nejde jen o trénink nebo pohlaví – variabilita je mnohem hlubší.

Z biomechaniky i z tréninkových studií je dobře známé, že množství kontraktilní tkáně tvoří „motor“, který vytváří sílu. Čím větší svalový objem, tím větší potenciál pro sílu (samozřejmě, není to jen o těch svalech).

Co ale už tak jasné a známé není, je otázka: co nejlépe předpovídá, kolik svalů člověk má?

Výška? Hmotnost? BMI? Nebo něco úplně jiného?

Do studie bylo zařazeno 102 zdravých dospělých lidí ve věku 18 – 50 let. Žádní pacienti, žádné specifické sportovní skupiny. Prostě „běžná“ aktivní populace. Každý z nich absolvoval celotělové MRI vyšetření (Magnetic Resonance Imaging), ze kterého autoři pomocí pokročilých algoritmů segmentovali jednotlivé svaly i kosti.

Výsledkem nebyl odhad, ale přesné trojrozměrné modely. U každého svalu bylo možné spočítat jeho objem, podíl tuku i rozdíly mezi levou a pravou stranou těla. Stejně tak u kostí – včetně jejich celkového objemu.

Právě tahle úroveň detailu je na studii výjimečná. Neřeší se „svaly obecně“, ale konkrétní svaly: hýžďové, stehenní, svaly trupu, paží, předloktí i lýtek.

Když se tělo rozloží na jednotlivé svaly a všechny se poctivě přepočítají, nevyleze z toho žádné velké překvapení. Některé svaly jsou prostě velké vždycky. Hýžďový sval – gluteus maximus – zůstává jasným objemovým vítězem. U většiny lidí tvoří kolem čtyř procent veškeré svalové hmoty v těle. Čtyři procenta možná nezní jako moc, ale v kontextu sedmdesáti různých svalů je to hodně.

Na opačném konci žebříčku se krčí drobné svaly zápěstí. Ty jsou tak malé, že se na celkovém objemu podílejí jen nepatrně. Bez nich bychom se neobešli, ale z hlediska „kolik masa kde je“ hrají spíše vedlejší roli.

Zajímavý je také pohled dovnitř svalů. Nejen kolik jich je, ale z čeho se skládají. Tuk se totiž neusazuje všude stejně. Nejvíce ho autoři nacházeli ve svalech trupu – typicky v přímém břišním svalu (six pack / pekáč buchet) nebo v trapézu (horní část zad). Právě tam se tuková složka objevovala častěji než třeba na končetinách. Ženy měly obecně tuku ve svalech o něco více nežli muži, ale rozdíly nebyly dramatické a lišily se sval od svalu

A pak jsou tu rozdíly mezi levou a pravou stranou těla. Nejvíce se ukázaly tam, kde to asi každý trochu čeká – v horních končetinách, hlavně v předloktí. Jedna ruka prostě pracuje více než druhá. Píšeme, nosíme, taháme, držíme. Tělo si to pamatuje a do svalů se to postupně otiskne. Ne jako chyba, spíše jako stopa každodenního používání.

Autoři porovnávali několik možných „prediktorů“ svalového objemu. Výšku. Hmotnost. BMI. Kombinaci výšky a hmotnosti. A nakonec něco, co se běžně příliš neřeší: celkový objem kostí.

Výsledek byl jednoznačný.

Nejsilnější vztah se ukázal mezi celkovým objemem kostí a celkovým objemem svalů. Statisticky velmi silný vztah, který vysvětloval přibližně 85% variability svalové hmoty. Výrazně více než samotná hmotnost, výška nebo BMI.

Jinými slovy: lidé s „větší kostrou“ mají zpravidla i více svalů. A to bez ohledu na pohlaví.

BMI v tomto srovnání dopadlo (ne)překvapivě špatně. Při pohledu na všechny účastníky dohromady prakticky nevysvětlovalo svalový objem vůbec. A i když se do modelu zahrnulo pohlaví, BMI spíše oddělovalo muže a ženy, než že by skutečně popisovalo rozdíly mezi jednotlivci.

Když se šlo sval po svalu, vycházelo to tak, že jejich velikost lépe souvisela s velikostí příslušné kosti než s výškou nebo hmotností člověka.

Například u stehen se objem svalů váže spíše na objem stehenní kosti než na číslo na váze. Totéž platilo i pro svaly paže a pažní kosti a lýtek a holenní kosti.

To naznačuje, že svaly nejsou jen „navěšené“ na těle podle celkové velikosti člověka, ale že jejich rozměry úzce souvisejí s lokální kosterní strukturou.

Když se autoři podívali na rozložení svalů zvlášť u mužů a u žen, potvrdilo se to, co se tuší už dlouho. Mužská těla mají tendenci „nosit“ více svalů nahoře – v pažích, ramenech, hrudníku. U žen se naopak větší část svalové hmoty přesouvá dolů, do stehen a lýtek.

Ve chvíli, kdy se svalový objem posuzoval v poměru ke kosterní velikosti, vycházel obraz u obou pohlaví překvapivě podobně - rozdíly mezi muži a ženami se najednou zmenšily.

Jinak řečeno: u podobně stavěných těl vycházel poměr svalů ke kostem velmi blízko u sebe, ať šlo o muže, nebo o ženy.

Čili to, co dělá rozdíl v celkovém množství svalové hmoty, není ani tak samotný sval. Je to opět velikost kostry. Rám, na který se všechno věší.

Studie nenabízí jednoduché návody ani tréninkové recepty. Nabízí ale celkem přesvědčivý pohled na to, jak přemýšlet o lidské stavbě těla.

Ukazuje, že kostra není jen pasivní konstrukce, ale klíčový faktor, který souvisí s tím, kolik svalů člověk má – a kde je má. A že běžně používané ukazatele jako BMI jsou pro popis svalnatosti (ne)překvapivě nepřesné.

Pro sport, medicínu i rehabilitaci to znamená jedno: pokud chceme porozumět lidské síle, výkonu nebo limitům, nestačí se dívat jen na váhu a výšku. Musíme brát v potaz samotný „rám“ těla.

Čili:

To velmi dobře vysvětluje, proč:

Autoři sami upozorňují na několik omezení. Studie pracovala jen s mladými a středně starými dospělými a neřešila vliv stárnutí  nebo etnicitu či rasu, takže výsledky nelze automaticky vztahovat na starší populaci nebo jiné skupiny. Rovněž nebyly sbírány informace o tréninkové historii účastníků.

U velmi malých a „šikmo“ uložených svalů navíc může docházet k nepřesnostem měření, což je ale spíše technický problém zobrazovací metody než lidského těla samotného. A i když objem svalů a množství tuku v nich leccos napoví o síle, pořád to není celý příběh: do hry samozřejmě vstupují nervy, šlachy nebo samotná struktura svalových vláken.

A nakonec, i když umělá inteligence výrazně urychlila analýzu snímků, pořád byla nutná lidská kontrola, která může být zdrojem drobných chyb – byť opakovatelnost měření vyšla velmi vysoká.

Ve výsledku jde ale o dosud nejkomplexnější dataset svalů a kostí získaný u živých lidí.

„Velké kosti, velké svaly“ zní jednoduše. Tahle studie ale ukazuje, že za tím stojí velmi pevná biologická vazba, kterou lze přesně změřit. Nejde o výmluvu ani o osud, ale o základní rámec, se kterým každý člověk vstupuje do světa pohybu, sportu i fyzické práce.

Zároveň studie dává alespoň z části odpověď na otázku, proč mají různí lidé velmi odlišnou míru svalnatosti - a tím nepřímo dává pojmu „genetický limit“ reálný, měřitelný základ.

Studie sama o sobě ale žádné „naturální maximum“ neřeší a ani se o něj nepokouší. Nepopisuje, kam se dá tréninkem dojít, ale odkud jednotlivá těla vycházejí. Přesto z dat vystupuje jeden důležitý poznatek: velikost kostry zřejmě silně souvisí s množstvím svalové hmoty, které člověk má napříč celým tělem.

Nejde o výšku ani o váhu, ale o samotný skelet. Lidé s robustnější kostrou mají zpravidla více svalové hmoty než ti s kostrou drobnější, a platí to u mužů i u žen. Rozdíly ve stavbě těla tak nevznikají jen z toho, co člověk dělá, jaké má úsilí či návyky, ale i z toho, s jakou anatomií do toho všeho vstupuje.

V tomhle světle vlastně dávají určitý smysl i známé somatotypy – ektomorf, mezomorf a endomorf. Ne jako přesná věda, ale jako hrubý popis rozdílů ve stavbě těla.

Lidé označovaní jako endomorfové nebo mezomorfové mívají často robustnější kostru, širší kloubní hlavice a celkově „větší rám“, na který se svaly snáze vážou. To může vysvětlovat, proč obvykle nabírají svaly rychleji.

Naopak ektomorfové, typičtí „hardgaineři“, bývají kosterně subtilnější – ne proto, že by jejich svaly hůře reagovaly na trénink, ale proto, že vycházejí z menšího skeletu, který přirozeně nese méně svalové hmoty.

Tělesný typ neboli somatotyp tak neurčuje, kam se člověk může tréninkem dostat, ale spíše odkud vychází.

Zdroj:

Big bones mean big muscles: an MRI-based dataset of muscle-bone-body size relationships across 70 human muscles of the upper limb, trunk, and lower limb