Interstellar: Jak vznikalo Nolanovo sci-fi mistrovské dílo, na které svět nebyl připraven

Věděli jste, že pokud byste se nacházeli na fiktivní Millerově planetě, která obíhá kolem mohutné černé díry, jež citelně ohýbá časoprostorem, od premiéry sci-fi snímku Interstellar by uběhla pouze 1 hodina a 40 minut?

Ve skutečnosti si výpravný snímek britsko-amerického režiséra Christophera Nolana odbyl svou premiéru už v říjnu 2014. Za tu dobu se z některých dětských herců vyklubaly globální celebrity, svět uzřel opravdovou fotografii černé díry, sám Nolan si domů odnesl vytouženého režisérského Oscara za Oppenheimera a žánr chytrých vesmírných sci-fi prožil náležitou renesanci. Ani po tuctu let jeho fantastická mezihvězdná výprava nepřestala fascinovat diváky na všech koutech světa, kteří se k ní rádi vracejí a právem ji řadí mezi nejpovedenější a nejvlivnější sci-fi díla 21. století.

Příběh vzniku filmu Interstellar byl srovnatelně náročný a plný překážek stejně jako ústřední mezigalaktická mise. Tak jako astronaut Cooper pátrá po planetě vhodné pro přežití lidské civilizace a nehodlá si to usnadňovat, také Nolan v zájmu vzkříšení opomíjeného žánru odmítal ustupovat před sebevětší výzvou. Výsledkem jeho vytrvalého úsilí byla fantastická podívaná, která značně čerpá z Kubrickova legendárního díla, ale doplňuje ji o podložené vědecké poznatky i teorie. Přitom se měl režie chopit zcela jiný velikán.

Na počátku toho všeho bylo jediné jméno – Stanley Kubrick. Když v roce 1968 vstoupila do kin jeho strhující filosofická filmová opera 2001: Vesmírná odysea, člověk nejenže ještě rok neotisknul svou stopu do pusté měsíční krajiny a Christopher Nolan nebyl na světě, diváci už tehdy přesto mohli žasnout nad vůbec první funkční směsicí vědecké přesnosti a opojně hloubavé vizuální poezie, která překonala vlastní dobu.

Kubrickova adaptace stejnojmenného románu Arthura C. Clarka nejen navždy proměnila filmový sci-fi svět a zásadně ovlivnila nadcházející generace budoucích tvůrců, ale na mnoho let či dekád dočista předběhla svou dobu. Ani o 16 let mladší volné pokračování 2010: Druhá vesmírná odysea (kde se mimo jiné mihnul náš Jan Tříska) nedokázalo propojit všechny aspekty do funkčního celku, po jehož zhlédnutí by divákům v hlavách zůstávalo viset více otázek než odpovědí (nikoliv však kvůli odfláknutému scénáři).

Filmový svět se místo toho vydal cestou nenáročné zábavy ve stylu Star Treku nebo Star Wars. A zatímco filozofující díla jako sovětský Solaris (1968) zůstala mainstreamu pod radarem, zásadní mezník v moderní historii dorazil až v roce 1997.

Do kin vstupuje ostře sledovaný film renomovaného režiséra, v němž mladá astrofyzička, jež zasvětila celý svůj život hledání života na jiných planetách, cestuje červí dírou, aby se znovu shledala se svým otcem. Jednu z rolí obsazuje Matthew McConaughey. Vědeckou přesnost pak scenáristům propůjčuje jistý fyzik Kip Thorne. Tento snímek se však jmenuje Kontakt a na svědomí jej má autor Návratu do budoucnosti nebo Forresta Gumpa, Robert Zemeckis.

Aniž by si tehdy souvislosti kdokoliv uvědomoval, Zemeckisova spíše vědecká a filozofující podívaná s Jodie Foster v hlavní roli měla na pozdější vznik Nolanova Interstellaru zásadní vliv. Díky jeho vřelému přijetí se Hollywood začal poohlížet po nových, podobně ambiciózních látkách z dalekých světů, kde by nešlo jen o války a střety s nebezpečnými mimozemšťany.

Kip Thorne, teoretický fyzik z Kalifornského technického institutu Caltech, který ve filmu dohlíží na „přesnost“ cestování červí dírou na opačný konec vesmíru, poprvé proniká do uměleckého světa, který bude později za jeho poznatky nesmírně vděčný.

Ke Kontaktu ho přivedla filmová producentka a Thornova bývalá partnerka Lynda Obst. Ta se o pár let později při prohrabování marnými scénáři na něj obrátila s prosbou, aby nastínil premisu, kde by cestování vzdáleným vesmírem zahrnovalo ten „nejneuvěřitelnější objev, jaký by byl teoreticky možný“. Tak se začínal rodit první nástřel Interstellaru.

Když společně vyhotovili první pracovní syžet, netrvalo dlouho, než se konceptu chopila bezpochyby ruka nejpovolanější – Steven Spielberg. Se sci-fi žánrem si notoval jako málokdo: po filmu E.T. a Blízká setkání třetího druhu například převzal projekt A.I.: Umělá inteligence (2001), a to po náhlé smrti samotného Kubricka (uznával jej stejně jako Nolan). Jako by tak jeho pověstný duch dirigoval cestu boží novým sci-fi i po svém skonu.

Spielberg si nástin Interstellaru okamžitě zamiloval a pro sepsání scénáře povolal jediné jméno, kterému v tomto ohledu důvěřoval – Jonathana Nolana, Chrisova mladšího bratra, se kterým o rok dříve zaznamenali úspěch s nominací na oscarový scénář k thrilleru Memento (2000). Zatímco Jonathan aktivně absolvoval nespočet Thornových vědeckých přednášek na Caltechu a konzultoval s ním fyzikální teorie, sám Spielberg se u kormidla dlouho neudržel.

V roce 2007 dochází k zásadnímu zádrhelu. Spielberg mění se svým milovaným studiem DreamWorks majitele. Odchod k Disneymu však znamená, že filmová práva na Interstellar nadále zůstávají u Paramount Pictures. Spielberg proto nemůže v projektu podle smlouvy pokračovat.

Nešťastný Jonathan, který na projektu strávil několik let, se nyní obává, že skončí ve věčném produkčním pekle. Rozhodne se proto zavolat jedinému člověku, který takto náročný projekt dokáže dotáhnout do zdárného konce – svému bratrovi Christopherovi.

„Interstellar byl v rukou Chrise Nolana mnohem lepší film, než jaký bych byl natočil já,“ zavzpomínal Spielberg s typickou skromností a pokorou při propagaci nedávného Dnu odhalení.

Shodou okolností má Nolan starší s žánrem sci-fi nezanedbatelnou zkušenost díky nesmírně úspěšnému loupežnému thrilleru Počátek (2010), mnohem podstatněji pak s důležitými časovými paradoxy, jež jsou význačností jeho tvorby. Mimo to slýchal o Interstellaru od bratra několik let v řadě při rodinných večeřích a vlastně pouze čekal, až se uvolní místo po mistrovi, aby projekt s nadšením převzal.

Byl tu však další háček. Warner Bros., kterým Nolan s Temnými rytíři vydělal miliardy, jej nechtělo pustit na skok ke konkurenci. Po složitých vyjednávání Warnerů s Paramounty, kteří se dohodli na spolufinancování výměnou za práva na Supermana pro rozvíjející se DC Universe, se konečně mohl dát projekt zase do pohybu. Nolan se pustil do práce s jasnou vizí: natočit vlastní Vesmírnou odyseu o putování napříč galaxiemi, ovšem pevně zakotvenou v osobních rovinách a emocích, kterým diváci porozumějí bez ohledu na znalosti astrofyziky.

Spolupráce s Kipem Thornem nabyla nového rozměru. Jeho teorie o odlišném plynutí času daly vzniknout zásadním příběhovým změnám – hlubšímu důrazu na vztah otce a dcery, vyřazení geopolitických konfliktů a zakomponování časových paradoxů.

Vypadly nebo se pozměnily nápady ze Spielbergovy éry, kde hrála prim studená válka 21. století a vesmírný závod USA vs. Čína, kde například astronauti po průletu červí dírou přistanou na ledové Mannově planetě, kde objeví opuštěnou čínskou základnu, jejíž kolonisté však podlehli záření a nepřátelské mimozemské fauně.

Nolan si dále vypůjčil několik prvků z citovaného Kubrickova díla, kterému se hodlal vyrovnat, ne-li jej v mnoha (technologických) ohledech překonat a stvořit tak jakousi aktualizovanou podobu pro 21. století, ze které mohou (a budou) čerpat další následovníci.

Kromě vizuální stránky a orchestrálního hudebního doprovodu v kontrastu kosmického ticha jsou to dále kvádrovití roboti TARS a CASE, kteří nápadně připomínají mýtický černý Monolit, umístění singularity k Saturnu, kde se původně mělo odehrávat třetí dějství Vesmírné odysey, nebo angažmá herce Johna Lithgowa, jenž ztvárnil dědečka Murph a Toma a dříve účinkoval v pokračování 2010: Druhá vesmírná odysea.

Aby však Nolan plně nesklouznul do technologické sféry jako o rok starší Cuarónova Gravitace (2013), pevně ukotvuje příběh v lidských emocích. Aby si zajistil, že herecké výkony v jeho hvězdném projektu patřičně vyzní na plátně, obklopí se neméně hvězdnými jmény, z nichž s mnohými dříve spolupracoval.

Prvním obsazeným členem se tradičně stává jeho dvorní herec Michael Caine jakožto profesor Brand, který okamžitě kývnul bez čtení scénáře, jehož následuje Anne Hathaway jako jeho dcera, astronautka Amelie Brand. Role dětí Murph a Toma pro změnu svěří mladé krvi Mackenzie Foy a Timothée Chalametovi, který zde poprvé výrazně vstupuje do povědomí diváků jako budoucí globální hvězda.

Největší výzva a kontroverze ale panovala u obsazení hlavní role ex-astronauta a farmáře z donucení Coopera. Když Nolan zhlédl drama Bahno v Mississippi (2012), měl v hlavě jasno – bude to Matthew McConaughey! Studio ani diváci nadšením nehýřili, jelikož McConaughey byl v jejich očích tváří hlavně romantických komedií, kde se líbal s Kate Hudson. „On že má hrát vážnou roli?!“

Avšak stejně jako v případě Ledgerova Jokera se ukázalo, jak umí být Nolan prorocký a ve své volbě neomylný. Je rok 2013 a Hollywoodem kolem texaského hezouna se surfařským tělem otřásá mánie zvaná „McConnaissance“, jež vyvrcholí akademickým uznáním za nejlepší herecký výkon za drama Klub poslední naděje.

McConaughey nastupuje na palubu lodi Endurance, aby do projektu přinesl odlehčený pragmatismus texaského kovboje, který je vždy nad věcí, ale hlavně obrovskou lidskou houževnatost a otcovskou zranitelnost, když musí zanechat své děti na skomírající planetě, aby celému lidstvu mohl přinést nejdůležitější dar.

Cooperovo emocionální zhroucení při sledování 23 let starých videozáznamů jeho dětí patří k nejsilnějším momentům nejen filmu, ale celé moderní kinematografie. Jednou scénou mistrně skloubí osudovost celé mise Lazarus s intimní záležitostí, s níž se může ztotožnit prakticky každý emocionální tvor.

Nolan dále svým škarohlídům, kteří jeho tvorbě opakovaně vyčítají citovou vyprahlost nebo výraznou tlumenost pod tíhou hudební a vizuální převahy, nejen touto scénou předkládá hmatatelný důkaz, že umí funkčně pracovat s lidskou stránkou (když chce).

„Jednoho producenta se novináři zeptali na můj názor a on anonymně řekl: ‚Je to chladný člověk, který točí chladné filmy.‘ A pak se to se mnou nějakou dobu táhlo napříč několika projekty,“ vysvětlil Nolan v jednom rozhovoru. „Právě proto mě tak přitahovalo první dějství, které napsal můj bratr – je o rodině a lidskosti a je hluboce emotivní. To byl film, který jsem chtěl natočit. Je to snímek, který své srdce nosí na dlani.“

McConaughey však nebyl jediným hvězdným jménem ve filmu. Bylo tu jméno možná ještě slavnější. Obsazení Matta Damona do záporné role dr. Manna bylo utajováno do poslední chvíle, takže se chudák nemohl účastnit ani slavnostní premiéry v Los Angeles. Nolan si na diváky nachystal šokující odhalení, které se před nimi podařilo udržet v tajnosti až do kin. Pro Damona samotného pak měla role jeden úsměvný neplánovaný následek o rok později.

Herci a emoce byly vyřešeny. Zbývajícím náročným úkolem zůstávalo zhmotnit nepředstavitelné a dosud nevídané vizuální efekty, které měly diváky v kinech uchvátit. Nolan si ale nehodlal tento krok ulehčit nadužíváním počítačově generovaného obrazu (CGI) a zeleného plátna. Tvrdili mu, že je to „nemožné“. On jim kontroval, že je to „nutné“ a urputně zůstal věrný své filozofii: „Co lze vytvořit prakticky, vytvoříme prakticky.“

Do vesmíru herce pochopitelně nevystřelil, ale pro potřeby natáčení vybudoval fyzické kulisy v životní velikosti v kalifornském Burbanku. Kosmická stanice Endurance a její lodě Ranger a Lander vznikly jako reálné modely v monstrózním měřítku 1:5, pro něž se vžila přezdívka „maxiatury“. Jejich rozměr umožnil VFX týmu umístit obludné kamery IMAX přímo na jejich pláště, jako by je skutečně posílala do vesmíru NASA.

O imitaci autentických světelných podmínek se postaraly gigantické zakřivené LED panely, které vrhaly na modely i herce předrenderované vizualizace vesmíru a černé díry. Herci tak nehráli „do prázdna“ a mohli aktivně reagovat na dění před sebou, zatímco odrazy světla na jejich helmách byly zcela přirozené a nemusely se dodělávat v postprodukci.

Pro potřeby správného nasnímání efektů si Nolan vybral finského kameramana Hoyta van Hoytemu, jenž převzal otěže dosavadního dvorního spolupracovníka Wallyho Pfistera. Hoytema do vizuálního stylu přinesl žádanou hmatatelnost, hlubší intimitu a práci s tvrdým, přirozeným světlem jako v reálném vesmíru. Nolan byl s jeho výsledkem natolik nadšený, že s Hoytemou spolupracuje dodnes.

Když mluvíme o červích a černých dírách, filmová Gargantua, kterou Cooper prolétá ve třetím aktu do páté dimenze (Tessaract), představovala největší výzvu pro VFX tým studia Double Negative. Thorn, který opět poskytl svoje výpočty, neměl nejmenší tušení, jak by mohl výsledek vůbec vypadat.

Standardní grafické simulační programy nestačily, takže Double Negative vyvinulo vlastní, který byl schopen zpracovat na 800 terabajtů dat (tj. 800 milionů GB), z nichž se Gargantua skládala. Renderování jediného snímku (1 sekunda filmu se skládá z 24 snímků) zabralo na 100 hodin! (Nicméně na Mannově planetě by to byly pouhé setiny sekundy).

Když kód propočítal dráhy trilionů světelných paprsků, objevil se obraz, který překvapil celý tým, Nolana i samotného Thorna. Ohnuté světlo takzvaného akrečního disku totiž vytvořilo charakteristický zářící prstenec ovinutý kolem pověstného horizontu událostí, z něhož není úniku, na základě Einsteinovy relativity. Tento simulovaný model byl matematicky tak přesný, že výzkum realizovaný během přípravy filmu vyústil v publikaci odborných vědeckých prací v prestižních časopisech.

Když o pár let později v roce 2018 NASA publikovala první skutečný snímek vzdálené černé díry, od té filmové se zase tolik nelišil. Nové chápání formování černé díry, byť fiktivní, napomohlo Thornovi v jeho dalších vědeckých výzkumech. A pak že jsou filmy jen pálení peněz na užitečnější věci.

Nezapomenutelné zážitky si štáb odnesl také z natáčení na reálných lokacích. Nolan se pro scénografie představující mimozemské planety Millerová a Mannova rozhodl zavítat na mrazivý Island. Nikdo předem netušil, že natáčení v nehostinných podmínkách bude stejně náročné jako vyslovit název ledovce Svínafellsjökull.

Herci v těžkých skafandrech zde čelili třeskutým mrazům a silným větrným poryvům, které shazovaly kamery na zem a komplikovaly zaznamenávání zvuku. Kdyby to nestačilo, Anne Hathaway si z natáčení na ledovcovém jezeře odnesla mírné podchlazení, když se v jejím skafandru ocitla trhlina, do které se valila ledová voda. Přesto z role odmítla vystoupit, dokud režisér nezavolal „střih!“.

Samostatnou kapitolou vizuální stránky byli roboti TARS a CASE. Kvádrovité bloky z leštěného kovu ovládal komik a loutkovodič Bill Irwin. Ten TARSovi nakonec propůjčil také svůj hlas (a ze 75 % i suchý britský humor), což hercům na place výrazně usnadnilo interakci.

Pro potřeby natáčení na prachem zpustošené Zemi štáb vybudoval v kanadské Albertě Cooperovu farmu obklopenou skutečnou kukuřicí, kterou po natáčení jako poctiví farmáři sklidili a zpeněžili. O prašné bouře se pro změnu postaraly obrovské větrné turbíny se speciální netoxickou prachovou směsí.

Nyní k hudbě. Tím, co je pro Kubrickovu Vesmírnou odyseu zakomponování Straussovy opery, je pro Interstellar Hans Zimmer. V pořadí čtvrtá kolaborace s frankfurtským rodákem, kterému Nolan poskytnul prostý popisek bez žánrového zařazení se slovy „Vrátím se.“ a „Kdy?“, po premiéře přerostla samotné dílo.

Zimmer během jediné noci složil čtyřminutovou minimalistickou skladbu pro klavír a varhany, která zachycovala osobní pocit otcovství. Nolan si skladbu poslechl a rozhodl, že tato emoce bude tvořit hudební jádro celého filmu. Zimmer výsledný soundtrack doplnil o hudební prvky Phillipa Glasse (Koyaanisqatsi), a především památný motiv ubíhajícího času symbolizujícího časovou dilataci.

Ačkoliv byla hudba při premiéře kritizována za extrémní hlasitost, Nolan tímto záměrem chtěl diváka zcela pohltit a vyvolat v něm fyzický tlak i pocit dezorientace. Svého cíle dosáhl, časové zvraty se díky památné hudbě staly o to tíživější.

Je podzim 2014 a Interstellar svou velikostí ohýbá kinosály napříč světem jako obrovská gravitační singularita. S rozpočtem 165 milionů dolarů nastřádá celosvětově přes 677 milionů dolarů. V roce 2024 se při příležitosti 10. výročí vrací do kin v exkluzivním formátu IMAX 70mm (nechybí ani pražská Flora), čímž celkové tržby narůstají na úctyhodných 774 milionů dolarů. Film si odnáší pět nominací na Oscara a zasloužené vítězství v kategorii vizuálních efektů.

Christopher Nolan spolu s Alfonsem Cuarónem o rok dříve oživili zájem diváků i studií o inteligentní vědecké sci-fi. V následujícím období 2015–2019 díky tomu mohly vzniknout snímky jako: Marťan (druhá astronautská role pro Matta Damona), Příchozí, Blade Runner 2049, První člověk nebo Ad Astra.

Na první pohled je Interstellar filmem o cestě ke hvězdám. Ve skutečnosti je to ale příběh o čase. Ne o čase fyzikálním, nýbrž lidském. Spielberg celé dílo rozhýbal, Nolan se svým bratrem jej převzali a přidali na emocích, Kip Thorne poskytl revoluční rovnice, Hans Zimmer dal filmu tep a Hoyte van Hoytema mu vtisknul podobu, která v IMAXu bere dech. Mise splněna!

Právě díky tomuto výjimečnému spojení vědy, techniky a lidskosti zůstává Interstellar jedním z nejambicióznějších a nejdiskutovanějších filmů 21. století. Ne proto, že vysvětluje vesmír. Ale protože připomíná, jak malé a zároveň neuvěřitelně důležité jsou naše vztahy v jeho nekonečné velikosti.

Pokud byste se chtěli dozvědět více o tom, jak se Christopher Nolan vyšplhal na vrchol hollywoodské režisérské smetánky, sáhněte po mé nedávné biografii níže.

Líbil se vám tento text? Přihlaste se k odběru na mém profilu. Libovolným příspěvkem můžete podpořit moji tvorbu a četnost dalších článků. Děkuji za každou podporu!

Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, csfd.cz, csfd.cz, imdb.com, youtube.com, wikipedia.org, kinobox.cz, Encyklopedie sci-fi filmu, nakladatelství XYZ, 2025