Lidstvo zhlouplo příliš rychle: Film Absurdistán nás měl varoval. Jak se satira stala realitou?

Vítejte ve vzdáleném světě, v němž lidstvo dávno dosáhlo svého vrcholu v inteligenčním vývoji a postupně zhlouplo na neuvěřitelně primitivní úroveň, kvůli čemuž se náš svět ocitl na prahu globální katastrofy a vyhynutí. Zvrátit opačný chod dějin může jediný muž – Joe, ten nejobyčejnější z obyčejných. Přichází z minulosti se zdravým selským rozumem, který je v budoucnosti cennější než zlato, ale zároveň okolím předem zatracovaný, vysmívaný a pronásledovaný.

Tato bláznivá premisa komedie Absurdistán (Idiocracy) z roku 2006 se ve své metaforické satiře stala až podezřele výstižným komentářem dnešní kultury. Ta totiž postupně směřuje proti toku Darwinovy evoluční teorie. K dosažení této ostudné úrovně jsme navíc nepotřebovali ani zde avizovaných 500 let. V mnoha ohledech jsme to totiž stihli za zlomek času.

Při sledování tohoto apokalyptického výjevu dnešní optikou už nemusíme chodit do fiktivního prostředí z dílny šikovných hollywoodských tvůrců. Lidé ve filmu dávno přišli o základní společenské hodnoty, funkční státní správu, kritické myšlení i schopnost dorozumívat se spisovným jazykem. Stačí vystrčit hlavu z iluze, že na tom ještě nejsme tak špatně jako obyvatelé kolabujících USA roku 2505, a navštívit prostředí sociálních sítí. Nebo si posvítit na nekalá jednání velkých korporací, před nimiž varují neziskové organizace, jež nečiní ve prospěch svých zákazníků, jak tvrdí, nýbrž pro vlastní zisk.

Když režisér a spoluautor scénáře Mike Judge přišel už v roce 1996 s prvním nápadem na Absurdistán, nepotřeboval k tomu sociologické přednášky, grafy ani obsáhlá data. Bohatě mu posloužila obyčejná návštěva zábavního parku v rodném Texasu. Právě tam jej zaujala vzrůstající agresivita a vulgarita běžných návštěvníků, s níž se bezprostředně setkal. Ikonický americký zábavní park pro celou rodinu se během pár dekád proměnil v lidskou zoo plnou předbíhání ve frontách, pokřikování a vzájemných slovních i fyzických potyček.

Po předchozích zkušenostech s úspěšným satirickým animovaným seriálem Beavis a Butt-Head se rozhodl tento skvostný nápad dovést do konce. Přizval proto ke spolupráci scenáristou Etana Cohena. K vymýšlení nejrůznějších absurdních výjevů pokleslé lidské úrovně, zahrnující obžerství, lenost či chtíč, nemuseli chodit daleko. Aby jejich satira získala patřičný důraz, že tohle je svět, který může jednou existovat, rozhodli se začlenit reálné značky známých firem jako kavárenský gigant Starbucks, fastfood Carl’s Jr. nebo velkoobchod Costco přímo do děje.

Se svým výtvorem vzbudili zájem u studia 20th Century Fox. Tam byli k podobným bláznivým konceptům shovívaví až do doby, než studio odkoupila společnost Walt Disney. Vedení nepředpokládalo, že se nevinné žertíky a přisprostlé narážky vepsané na 90 stranách scénáře během natáčení promění v osobní noční můru. Studio, po pochopení, že by takové vtipy krajně ohrozily vztahy s jejich partnery, tvůrcům vyhrožovalo odebráním financí, vynucovalo si změny v příběhu a zastrašovalo je soudní žalobou za poškozování dobré pověsti partnerů.

Režisér na to reagoval financováním klíčových scén z vlastní kapsy, zatímco hlavní hvězda filmu Luke Wilson se dobrovolně vzdal části honoráře, aby se mohlo točit dál. Oba celému projektu skálopevně důvěřovali a pro jeho dokončení pracovali do vypětí sil.

Důvodem sporu bylo, že nasmlouvaní inzerenti jako zmíněný fastfood Carl’s Jr. očekávali standardní propagaci ve filmu. Místo toho se jejich loga objevila v nelichotivých souvislostech častokrát souvisejících s erotickým podtextem (na vývoj názvu „Fuddruckers“ si jistě vzpomenete).

Firmy proto otevřeně vyhrožovaly studiu Fox žalobami v hodnotě přesahující 300 milionů dolarů a požadovaly stažení svých značek. Studio se ocitlo v patové situaci: ze smluvních důvodů muselo film uvést v kinech, ale odmítlo investovat jediný dolar do jeho propagace.

Absurdistán si po odsunuté premiéře na rok 2006 odbyl povinnou „kino štaci“ v pouhých 130 sálech (běžně jsou to tisíce kinosálů) napříč zapadlými kouty sedmi největších amerických měst, jak si žádala distribuční smlouva. A to bez jakékoliv kampaně, traileru či novinářských projekcí, než mohl být tiše „odklizen“ na DVD. Zisk z kin činil ubohých půl milionu dolarů. Snaha neznepřátelit si partnery a budovat dál kapitalismus zvítězila nad sebeuvědoměním a otevřenou kritikou.

Díky alespoň uvedení v hrstce kin se film dostal do hledáčku alespoň hrstky filmových kritiků. Nathan Rabin z webu The A.V. Club mu ve své recenzi udělil výbornou známku A-. Trefně doplnil, že ostrá satira funguje jako devastující společenská kritika zabalená do série záměrně pokleslých vtipů.

Průlom v diváckém vnímání přineslo až ono vydání na domácí nosiče začátkem roku 2007. Pozitivní šeptanda a šíření klíčových ukázek na internetu proměnily Absurdistán v komerční hit domácího videa s více než 2 miliony prodaných kopií. S odstupem času se film z pozice „zakázané“ komedie posunul do role sociologického fenoménu.

V roce 2016 si dokonce od prestižního deníku The New York Times vysloužil označení díla, které nejlépe vystihuje reálnou Ameriku. Rok 2016 přitom není náhodný. Ve stejné době se Donald Trump stává 45. prezidentem Spojených Států, jenž svým pozdějším chováním, zejména pak ve druhém volebním období, důvěrně připomíná jednu ze zdejších postav.

Právě na počest desátého výročí filmu se Mike Judge pokusil vyrobit sérii satirických spotů s fiktivním prezidentem Comacho v geniálním podání Terryho Crewse. Opět však narazil na odpor studia Fox, které tehdy stále spadalo pod News Corp multimiliardáře Ruperta Murdocha – zarytého republikána a blízkého spojence Trumpa. Jak ironické.

Od chvíle, kdy diváci tento skvost objevili, v něm i s odstupem 20 let od premiéry nacházejí děsivě přesné paralely se skutečným světem. Historka filmové kostymérky, která kvůli osekanému rozpočtu obula herce do tehdy neznámých gumových bot Crocs v domnění, že jsou natolik ošklivé, že se nikdy nemohou masově rozšířit, byla spíše úsměvnou náhodou s dnešním módním trendem. Další predikce však působí až mrazivě vědecky.

Našemu světu dnes stejně jako ve filmu vévodí konzumní styl, přemíra vulgární zábavy, záplava ultra zpracovaných potravin a všudypřítomná agresivita. Naše životy ve velkém spravují nadnárodní korporace jako Amazon, Apple, Google nebo Microsoft. Ve fiktivní říši je to smyšlená značka Browndo, vyrábějící energetický nápoj s elektrolyty, která zaměstnává 75 % tamní populace.

O nejvtipnější, ale možná nejděsivější momenty se stará právě prezident Comacho. Pětinásobný šampion ve wrestlingu a bývalá pornohvězda oslovuje dav výhradně chytlavými frázemi, jednoduchým jazykem a vulgaritami vůči svým odpůrcům.

Politika v jeho podání ztratila veškerou odbornou funkci, za což mohlo také dosazování svých nekompetentních přátel a členů rodiny do vrcholných pozic a společně proměnili Bílý dům v zašlý lunapark. Stala se čistou okázalou show, kdy politici tráví více času na obrazovkách TV než ve svých úřadech, a kde na sebe příznivci i odpůrci vzájemně pokřikují a vyhýbají se jakékoliv konstruktivní debatě.

Ve filmu však prezidentovo populistické jednání vede alespoň ke zlepšení situace, protože naslouchá Joeovi, který ví, že se půda musí zalévat obyčejnou vodou „ze záchodu“, a nikoliv přesoleným iontovým nápojem. V naší realitě se však události hýbou opačným směrem – zpochybňování vědeckého konsensu ve prospěch komerčních zájmů se stalo denním chlebem. Třeba tak, že někteří politici řeší klimatickou krizi tím, že ji jednoduše zruší se slovy: „V zimě je zima. V létě je teplo.“

Mike Judge se ve své mrazivé predikci sekl o celých 480 let, jak sám kdysi uvedl. Neodhadl, že lidstvo dokáže zhloupnout daleko rychleji, a to vlivem moderních technologií, sociálních sítí a touhy po pohodlí. Běda, aby dnes po nás někdo chtěl funkční, náročné řešení. Prostě zakážeme plastové obaly, připevníme víčka k lahvím a odpíchneme si směnu, že máme splněno.

Tento degenerativní trend ještě dnes dále prohloubí nadužívání umělé inteligence, kdy delegujeme vlastní myšlení na servery několika největších korporací, jež nezaručují bezpečný chod ani absolutní neomylnost 24/7. Jakmile by selhaly, možná by ani současní doktoři nevěděli určit diagnózu ani poskytnout základní první pomoc. O tuto schopnost bychom se mohli připravit už během pár generací.

Dezinformace v dnešním světě nejsou jen produktem sofistikované hybridní války, ale především důsledkem ztráty schopnosti ověřovat fakta, analyzovat souvislosti a odlišit prázdné marketingové kecy od reality. Když vzdělaná část společnosti s početím váhá tak dlouho, až je pozdě, zatímco nižší populace se dále množí jako králíci, populace celkově přichází o jedince s kritickým myšlením. Pak se i po všech stránkách průměrný člověk stává jednookým králem mezi slepými.

Absurdistán tak definitivně přestává být ujetou komedií z roku 2006. Stává se z něj varovný dokument i přes množství pokleslého humoru a lacinou vizuální stránku. Nebo možná právě proto. Kdybyste se podívali, co vaše děti sjíždí na sítích za videa, zjistili byste, že nemají v „kvalitách“ daleko ke zdejšímu nejúspěšnějšímu bijáku se šeti Oscary s názvem „Ass“.

Pokud nepřestaneme nahrazovat zdravý rozum pohodlnými iluzemi a korporátními hesly, fiktivní svět prezidenta Camacha nebude naší vzdálenou budoucností – stane se naší každodenní přítomností, ze které povede náročná cesta zpět k normálním hodnotám.

Pakliže se vám líbil tento článek, můžete přispět libovolnou částkou, kterou podpoříte moji budoucí tvorbu a četnost dalších příspěvků. Každá kačka potěší.

Zdroje: csfd.cz, youtube.com, youtube.com, youtube.com, slashfilm.com, wikipedia.org,