Článek
Všechny tyto řeči zapomínají na jeden drobný „detail“ - příroda není humánní. Ne, ani trošku není. Štěstí, neštěstí, ba dokonce i smrt v bolestech jsou jí úplně jedno. „Matička evoluce“ totiž na osobní blaho jedinců z vysoka kašle.
Ano, v primitivních společnostech lidé žijí „v souladu s přírodou“. Ovšem ten „soulad“ je úplně stejný jako ten, ve kterém žijí divoká zvířata. Prostě utrpení a smrt jednotlivce není žádnou „velkou tragédií“, ale zcela běžnou rutinou. A jestli někdo umře jako novorozeně, malé dítě, mladý člověk nebo vetchý stařec, to už je posuzováno prakticky stejně - holt to byl „osud“.
V naší civilizaci ovšem naopak považujeme smrt dítěte nebo mladého člověka za neuvěřitelnou hrůzu, ba dokonce i v případě, že zemře člověk ve věku mezi 50 a 60 lety - tedy ve věku, kterého se „někde v pralese“ dožije jen hrstka vyvolených - se celé jeho okolí vyděšeně táže po příčině, „proč musel zemřít tak mladý“. Nám na „Západě“ dnes zkrátka připadá jako dosti předčasná dokonce i smrt kolem 75. roku věku a naopak téměř každý z nás počítá s tím, že se dožije minimálně svých 80. narozenin, dost možná i 85. nebo 90.
Jenže tomu tak nebylo vždy.
Ještě i poměrně nedávno, tedy před nějakými sto lety, lidé zcela jinak vnímali, jakého věku je „normální“ se dožívat. Pokud se někdo dožil 75 let, celé jeho okolí bylo toho názoru, že „pán Bůh mu dopřál velmi hezký věk“, a dokonce ani úmrtí ve věku kolem 60 nebylo považováno za nic až tak moc tragického, protože dotyčný „už měl přece naprostou většinu života za sebou“. Traduje se - nevím tedy, zda je to pravda nebo pouhá „městská legenda“ - že básníka Jaroslava Vrchlického při gratulaci k jeho padesátinám titulovali „velebný kmete“.
Stejně tak bylo zcela běžné, že jak malé děti, tak také ženy při porodech umírají - a nikdo se tomu nedivil.
Podle většiny statistik ještě na přelomu 19. a 20. století i zde v Evropě umíralo každé čtvrté až páté dítě před dovršením 10 let věku. I v první polovině 20. století nebylo ani v těch nejvyspělejších zemích vůbec ničím neobvyklým, že jedno z dětí v rodině zemřelo.
Důvody úmrtí byly různé - na poporodní infekce, na černé neštovice (které byly očkováním uspěšně vymýceny až v 70. letech 20. století), na obrnu (která není v některých částech světa vymýcena dodnes, protože náboženští fanatici spolu s „ezo-eko-bio matkami“ očkování odmítají), na záškrt nebo černý kašel (které se „díky“ stejným odmítačům očkování do vyspělého světa znovu vrací), na angíny, zápaly plic nebo všemožné další infekce, které byly bez antibiotik smrtelné v desítkách procent případů.
Svou jedinou dcerku, starou sotva rok a půl, takto ztratila např. i slavná francouzská šansoniérka Edith Piaf. Zamřela na zánět mozkových blan, se kterým si počátkem třicátých let lékaři bez antibiotik velmi často nedokázali poradit. A to těžko můžeme považovat Francii za „zaostalou zemi“ a meziválečné období za nějaký „temný středověk“. Jenže penicilín, který by její „Cecelce“ mohl pomoci, byl vynalezen až o několik let později a k pacientům se dostal až na samém konci 2. světové války.
Také se před sto lety nikdo nedivil, pokud žena zemřela při porodu nebo těsně po něm - zde byly důvodem zejména infekce, které se do těla rodičky dostaly. A opět to samé, bez antibiotik nebyly snadno zvladatelné, zvláště pak pro organismus oslabený těhotenstvím a porodem. Když měla žena smůlu, že byla „slabší kus“, jehož organismus si s infekcí nedokázal poradit vlastními silami, tak holt „prostě umřela“. I proto ještě před 80-100 lety existovalo poměrně hodně vdovců ve středním věku.
A co pokud se vypravíme „proti proudu času“ ještě dál?
Ve středověkých a raně novověkých kronikách najdeme poměrně dost záznamů o hraběnkách, kněžnách a královnách, co zemřely ve věku mezi 20 a 25 lety při (nebo po) porodu svého šestého, osmého nebo třeba i desátého dítěte. Jednoduchou matematikou si pak můžeme u kterékoliv z nich spočítat, zda své první dítě porodila ve 12, 13 nebo 14 letech.
A zde se dostáváme „k jádru pudla“.
Samozřejmě není „ničím proti přírodě“, pokud třináctiletá nebo čtrnáctiletá otěhotní. Jenže stejně tak není „proti přírodě“, když takto mladá matka to těhotenství nepřežije, protože její organismus to zkrátka nezvládne, případně pokud tato mladá matka po třetím nebo čtvrtém porodu zemře.
Jak je uvedeno v odkazech mého původního článku, mnoha těm extrémně mladým matkám bylo jejich rodinou (a případně i celou společností) zabráněno v tom, aby v nejbližších minimálně 10 letech byly znovu těhotné. Dokonce ta absolutní „rekordmanka“, co rodila v necelých šesti letech, přivedla druhé dítě na svět až ve svých téměř čtyřiceti.
A to je podle mého jenom správné!
Ženský organismus se do nějakých 20 let stále ještě vyvíjí - kdo tvrdí opak, popírá biologii. A je vcelku pochopitelné, že pokud je tento vývoj předčasně přerušen brzkým těhotenstvím a porodem, může dojít k nevratným negativním změnám. Které občas tu extrémně mladou matku sice nezabijí hned, ba ani za dva, tři či pět let, ale v naprosté většině případů věk jejího dožití výrazně zkrátí oproti jejím vrstevnicím, které rodily až po dvacátém roce věku či ještě později.
Může se to komu líbit nebo nelíbit, ale pokud žena poprvé porodí před 15. rokem věku a poté do svých 20 let porodí ještě 3-4×, tak i v případě, že je této mladistvé matce poskytnuta ta nejšpičovější lékařská péče (k čemu tedy někde v zaostalé vesnici vzdálené desítky až stovky kilometrů od nejbližší nemocnice evropské úrovně v 99 % případů vážně nedojde), pořád je vysoce pravděpodobné, že se buď dožije nižšího věku než její vrstevnice (třeba i z té stejné vesnice), která poprvé rodila o 8-10 let později, případně že ve srovnání s touto svou vrstevnicí bude mít po třicítce či čtyřicítce mnohem více zdravotních problémů.
Jen tak mezi námi - srovnejme si mezi sebou fotografie i těch úplně nejbohatších evropských padesátnic před 100-150 lety s fotografiemi zcela běžných evropských padesátnic v současnosti. Naprostá většina dnešních padesátiletých učitelek, pošťaček, prodavaček, servírek, kadeřnic nebo úřednic vypadá tak, že ve srovnání s nimi ty stejně staré šlechtičny a „paní továrníkové“ z doby před stoletím a více připomínají jejich matky nebo - v tom nejlepším možné případě - o 10-15 let starší sestry.
Tak to prostě je.
Nejen těžká fyzická práce a nedostatek kvalitní stravy, ale také příliš brzká těhotenství či příliš vysoký počet těhotenství za život prostě tělu příliš nesvědčí. Což se potom pochopitelně propisuje i do (ne)kvality nejen vnitřních orgánů, kostí, svalů a kloubů, ale též pleti, vlasů a zubů.
Docela ráda bych viděla jednu jedinou africkou, asijskou či jihoamerickou „domorodku“, co začala rodit ve třinácti, která by ve svých padesáti nebo šedesáti vypadala mladší než úplně obyčejná Evropanka stejného věku. Záměrně mluvím o úplně obyčejné Evropance ze střední či dokonce nižší střední vrstvy, ne o nějaké celebritě, co už nainvestovala desítky tisíc do plastických operací a k tomu každý měsíc utrácí další tisíce za péči o vlasy a pleť, za specializovaný jídelníček a „na míru ušité“ cvičení.
A nejde pouze o vnější vzhled, ale také o celkový zdravotní stav.
Ano, my ve „vyspělém světě“ samozřejmě také „máme své“. Tedy civilizační nemoci jako obezitu, cukrovku 2. typu, vysoký tlak, různá srdečně-cévní onemocnění, rakovinu či Alzheimerovu demenci. Jenže velká část těchto nemocí je způsobená v podstatě pouze a jen tím, že máme k dispozici 365 dní v roce nadbytek vysoce kalorické stravy a k tomu minimum pohybu, případně se tyto oba zmíněné faktory na jejich vzniku významným způsobem podílejí. A naopak kdo si dokáže svůj příjem kalorií patřičně „uhlídat“ a k tomu se dostatečně „hýbat“, ten jimi netrpí často ani v věku přes 80.
A ten zbytek - což platí zejména pro mnohé druhy rakoviny a Alzheimerovu nemoc - nás v tak vysoké míře trápí především proto, že se jich vůbec dokážeme dožít. Tam někde „v pralese“, kde stále funguje velmi nemilosrdný „přirozený výběr“, se sedmdesátky dožije jen několik málo po všech stránkách maximálně odolných - a tak není vůbec nic divného na tom, že drtivá většina těchto zcela výjimečných jedinců v sedmdesáti rakovinu ani Alzheimera (ještě) nemá (a té osmdesátky se už zpravidla nedožije).
Ze všech uvedených důvodů by mělo být zcela normálním v každé společnosti - lhostejno, zda v Evropě, Indii, Africe, Polynésii nebo třeba v Amazonii - aby se matky ve věku 15 a méně let vyskytovaly zcela minimálně. A je samozřejmě věcí každé té společnosti, jak to má v úmyslu přesně technicky zařídit.
Jestli kriminalizací pohlavního styku s osobami pod určitou věkovou hranicí, nebo nějak jinak, to už není moc důležité.
Stejně tak je dosti lhostejné, zda tu věkovou hranici, pod kterou je sex trestným činem, nastavíme na 15 let nebo nějak jinak. Dodnes existují státy, kde je nelegální jakákoliv sexuální aktivita s osobou mladší 16 nebo dokonce 17 let, dokonce si pamatuji, že mi moji španělští spolužáci vykládali, že za Frankovy diktatury byl u nich sex nelegální dokonce snad až do 23 let.
A naopak existují státy, kde je pohlavní styk zcela v souladu se zákonem ve 14, 13 nebo dokonce 12 letech - konec konců, úvahy o snížení legální hranice pro sex na 14 let se čas od času objevují i u nás. Přesto si asi nikdo rozumný nemyslí, že by bylo něčím vhodným či snad přímo žádoucím, aby dívky ve věku 14-17 let měly děti.
Takže ano, zakazovat dvanácti nebo třináctiletým sexuální aktivity asi není úplně to „pravé ořechové“, natož pak zavírat je za to do vězení. Zejména pokud se najedná o situaci, kdy mladičkou dívku zneužívá kdosi o generaci starší, komu se pouze z rozmazlenosti „zachtělo mladého masíčka“, případně odporným způsobem využívá toho, že je pro dotyčnou autoritou (otcem, strýcem, dědečkem, učitelem, knězem, trenérem atd.), které se nedokáže vzepřít, ale o vztah mezi dvěma zhruba stejně starými (a tudíž i naivními či přímo hloupými) partnery, kde jde o zamilovanost, nikoliv mocenskou převahu.
Především by však mělo být maximálně dbáno na to, aby toto „laškování“ nemělo následky v podobě těhotenství, protože, a na tom trvám, pro dívku v tomto věku je těhotenství „zdravý jako skok ze skály“. A to bez ohledu na to, jestli je Češka, Arabka, Masajka, Inuitka nebo třeba Papuánka.
Stejně tak pokud už k podobné tragédii - tím tedy myslím těhotenství dívky pod cca 17-18 let - přece jenom dojde, měla by následně společnost (a opět zcela jedno, zda v Praze nebo v domorodé vesnici v Kolumbii) tam, kde je to možné a pro zdraví té dívky lepší řešení, volit jeho urychlené umělé ukončení. A je-li tomu jinak, tak alespoň vyvinout opravdu maximální úsilí k tomu, aby své druhé dítě dotyčná nezletilá porodila nejdříve ve dvaceti.
Pokud to někdo vidí jinak, dává tím dost jednoznačně najevo, že žena je pro něj pouze „děloha na nožičkách“. A tudíž je to vlastně jenom bezvýznamný „spotřební materiál“, u nějž je proto zcela jedno, zda bude v životě šťastná, kolika let se dožije, v jakém zdravotním stavu se tohoto svého věku dožije a jestli třeba ve 40 nebo 50 už nebude vypadat jako značně sešlá prababička.
Související články:
Popularizační videa (YouTube kanál Fakta vítězí):
Další zdroje:
Barret Louise, Dunbar Robin, Lycett John: Evoluční psychologie člověka, Praha: Portál, 2007
Flegr Jaroslav: Úvod do evoluční biologie, Praha: Academia, 2007
Ridley Matt: Červená královna, Sexualita a vývoj lidské přirozenosti, Praha: Portál, 2007
Toman Jan: Pohlavní rozmnožování optikou evoluce, Praha: Academia, 2015
