Josef Bartl se chtěl v roce 1956 stát šéfem opery v Ústí. A tak na Oldřicha Lapku nasadil STB

Pojďme si rekonstruovat další ze smutných příběhů, který v roce 1968 řešila rehabilitační komise zřízená Svazem československých divadelních umělců a jejíž archiv ležel více než 55 let v knihovně mého dědy. Archiv jsem po dědově smrti objevil a postupně se snažím rekonstruovat jednotlivé příběhy bezpráví páchané na umělce v komunistickém Československu.

Kdo byl vlastně Oldřich Lapka? Na rozdíl se 18. října 1912 do rodiny profesionálního vojáka. Oldřicha ale táhlo umění, v roce 1939 absolvoval kompoziční a dirigentské oddělení státní konzervatoře v Brně. Až do roku 1940, než byl totálně nasazen, působil jako dirigent operety v ostravském divadle. Po osvobození spoluzakládal Slezské divadlo v Opavě, z něj se přesunul v roce 1947 do polské Vratislavi jako 1. dirigent tamější státní opery. Po návratu do Československa byl dirigentem Československého rozhlasu v Košicích a v roce 1954 byl výnosem Ministerstva kultury a informací jmenován šéfem opery divadla v Ústí nad Labem.

Zdálo by se, že pan Lapka zažíval kariéru snů. V Ústí dirigoval kusy jako Libuše, Dalibor, Tosca nebo Carmen. Bohužel se ze Slovenska vrátil předchozí šéf ústecké opery, Josef Bartl. Kariérista, který se na místo, které opustil, chtěl vrátit za každou cenu. A protože měl soudruh Bartl přátele v KSČ i STB, hledal jakýkoliv způsob, jak Lapku z Ústí vyštvat. A přátelé z STB, kteří se představovali jako Abrt, Šulc a Fuks na Lapku pěkně po estébácku zaklekli.

To všechno popsal jak Oldřich Lapka, tak jeho tehdejší kolegové z Ústí nad Labem, rehabilitační komisi v říjnu roku 1968. Protože mám k dispozici všechna tato svědectví, uvedu konkrétní chování estébáků přímo v citacích z těchto dokumentů.

„V roce 1956 projevil dirigent košické opery Josef Bartl přání, které tlumočil koncertnímu mistru Klaubrovi, dostat se zpět do ústecké opery jako její šéf. A protože v této opeře už šéf byl, bylo tedy třeba se ho zbavit.“ popisovala to, co šikanování předcházelo Lapkova tehdejší manželka Drahomíra Pražáková a dále pokračovala:

„Pan Bartl vystoupil tedy ve spojení s dalším členem ústecké opery, o kterém bylo známo, že má velmi dobré styky s STB, protože nejen, že se tím jednou v podnapilém stavu pochlubil, ale nosil u sebe neustále revolver, což tehdy bylo pro obyčejného smrtelníky trestné. Někdy v září k nám do bytu přišli dva cizí muži. Prohlásili, že musí provést nějaký výslech. Neřekli jaký a proč, jen že s nimi musí můj muž odjet na 2 - 3 hodiny někam za město a nesmí o tom nikomu nic říct, ani mně.“

První setkání s estébáky dopadlo pro Oldřicha Lapku ještě dobře. Upozornil je, že má večer představení a oni od výslechu upustili. Ale naplánovali další schůzku hned po představení, ve 23:00 u evangelického kostela.

Tu schůzku líčí Pražáková takto: „Šla jsem tam s ním. Před kostelem stálo auto se zhasnutými světly. Když viděli, že přicházíme dva, bez rozsvícení světel odjeli. Asi týden byl klid a pak tato hra začala znovu. Návštěvy v bytě nebo přepady na ulici se obyčejně opakovaly ve dnech, kdy můj muž dirigoval větší opery.“

Jak takový výslech doma probíhal popsal dobře Lapkův kolega Karel Hanuš v rukou psaném dopisu, který mám také k dispozici. „Jednou, velice živo si to vybavuji, seděl jsem u Vás, když tu někdo prudce zazvonil. Vy jste zbledl a šel otevřít. Otevřenými dveřmi do předsíně jsem viděl vtrhnout dva chlapy v montérkách. Chovali se na řemeslníky dost suverénně. Jeden ihned zavřel dveře do obýváku a tak jsem jen skrz zavřené dveře slyšel velice vzrušivý hovor, končící výkřiky buržoazní ksindl a podobnými z úst příchozích a nakonec jejich prudký odchod. Pak jsme spolu šli na Dalibora, kterého jste dirigoval.“

Karel Hanuš ale podobných událostí popisoval více, například také toto: „Po jedné Carmen jsme šli spolu domů. Byl jste tenkrát dost vyděšen. Ani jste moc nemluvil, jen jste se zmínil, že jste před představením musel opět poskytnout interview, ovšem nikoliv ze světa uměleckého. To už na Vás bylo jasně vidět, že tento stav dlouho nevydržíte.“

A podobné svědectví podával i Jaroslav Hlubek, sólista Státního divadla v Ostravě: „Na podzim roku 1956 mně požádal kolega Oldřich Lindauer, abych po představení neodcházel a abychom společně doprovodili šéfa k jeho bydlišti v Londýnské ulici. Od tohoto okamžiku jsem se dozvěděl, že pan Lapka mívá v bytě návštěvy členů Bezpečnosti, kteří ho vozívají na schůzky na různá místa v městě, nebo čekávají na něj po představení na ulici.“

Hloubek dále popisuje další podrobnosti různých setkání s estébáky a to, jak to Lapku psychicky ničilo na závěr svého svědectví dodává: „Většině členstva bylo tehdy jasné, že jeho odchod nebyl normální, že byl vynucen mocí, která byla patrně ve spojení s některými členy divadla, kteří měli zájem na odstranění jeho osoby.“

Ze slov Lapkových kolegů vyplývá, že estébácká šikana působila tak, jak měla. Lapka byl ve špatném psychickém stavu, měl strach a to mělo i dopad na jeho profesní výkony, kdy se při dirigování nedokázal pořádně koncentrovat. A tak zkusil ještě poslední věc, jak se STB zbavit. Obrátil se na prokurátora dr. Vacka.

To popisoval Lapka rehabilitační komisi takto: „Když jsem po čtyřměsíčním nervovém vypětí, v obavách o rodinu a existenci se obrátil na okresního prokurátora v Ústí dr. Vacka, řekl mi tento, že jediným východiskem je, abych z Ústí zmizel. Dal jsem tedy sám výpověď a veškeré šikanování a návštěvy orgánů Bezpečnosti rázem ustaly.“

Josef Bartl následně převzal jeho uvolněné místo.

S tímto příběhem se v říjnu 1968 obrátil Lapka na rehabilitační komisi. Jeho záměrem bylo dosáhnout rehabilitace, aby se mohl v klidu a s čistým štítem přihlásit do v tu dobu vyhlášeného konkurzu o místo dirigenta opery v Ústí nad Labem. Byl si jistý, že bez rehabilitace by úspěšný být nemohl.

Rehabilitační komise zasedala 25. října 1968 ve složení Dr. Rychetský, Z. Digrín a H. Kubátová. Na jednání s Oldřichem Lapkou měli i svědectví jeho kolegů Jaroslava Hlubka, Oldřicha Lindauera, Karla Hanuše a Drahomíry Pražákové, z nichž jsem tu citoval.

Komisi také došlo vyjádření tehdejších funkcionářů ZV ROH a ZO KSČ. Jeden dopis podepsaný Antonínem Klauberem, Jindřichem Šindelářem a Buhumilem Brožem, kteří problémy s STB nezmiňují, ale zpochybňují umělecké kvality dirigenta Lapky. Z dnešního pohledu to vypadá, že šlo o Bartlovy lidi a zastrašovací strategie byla zřejmě postavená tak, aby byl Lapka nervózní, vystresovaný a nekoncentrovaný při představeních a pokud nebude chtít odejít z místa šéfa ústecké opery sám, měli jeho nepřátelé v kapse právě zpochybňování kvality jeho dirigentské práce.

Na další schůzi, 29. listopadu 1968 rehabilitační komise ve složení Dr. Rychetský, Pavlík, Šejbalová, Thein, Kačer, Digrín a Kubátová konstatuje následující: „Komise konstatuje, že odchod s. Lapky z Ústí měl zřejmě pozadí, které nebylo správné. Komise nemůže ani nechce posuzovat odborné znalosti dirigenta Lapky, proto se jeho odbornými vlastnostmi nezabývá. Komise se domnívá, že s. Lapkovi bylo ublíženo a že by měl v Ústí dostat vhodnou příležitost za slušných uměleckých podmínek, aby prokázal možnost návratu na místo dirigenta.“

Oldřich Lapka je rehabilitován, přihlašuje se do konkurzu na dirigenta a 18. ledna píše tajemnice Kubátové děkovný a nadšený dopis. V Ústí dostává přislíbenou smlouvu na místě baletního dirigenta s tím, že podle toho, jak mu vše půjde, bude dostávat příležitost i v opeře. Dojatý Lapka v dopisu píše: „Ubezpečuju Vás, že jsem šťasten a momentálně jsem tolik „na měkko“, že těžce hledám slova, abych Vám poděkoval a projevil svou vděčnost.“

Tečkou za tímto případem jsou už jen dva poslední dopisy, které rehabilitační komise odesílá 6. února. První je Oldřichu Lapkovi a jde o oficiální závěr rehabilitace. Druhý je řediteli Ústeckého divadla Jaroslavu Šťastnému, s poděkováním, jak k rehabilitovanému přistoupili a s přáním, „že se návrat pana Lapky do souboru v Ústí bude vyvíjet k oboustranné spokojenosti“.

Pokud vás tento příběh zaujal, můžete si přečíst i o dalších osudech herců, kteří se v roce 1968 obrátili na rehabilitační komisi SČDU. Už jsem zde psal o Waldemarovi Matuškovi, Olze Scheinerové, Anně Gabrielové, Zdence Švabíkové-Kožíkové, Františkovi Hurychovi, Jiřině Steimarové, Anně Somolové, Miroslavu Janečkovi a Libuši Hamrové.