Článek
... pak se může objevit několik systémových jevů.
1. Změna těžiště školy
Škola tradičně stojí na třech pilířích: 1/ obsah (co se učí), 2/ didaktika (jak se učí), 3/ výchova (jaké postoje, hodnoty a návyky se rozvíjejí). Pokud se obsah stává méně určitým a současně přibývají nové priority (inkluzivní podpora, wellbeing, projektové učení, kompetence/gramotnosti, průřezová témata), může se těžiště školy přesouvat od výuky obsahu k řízení vzdělávacího procesu.
2. Přetížení učitele
Každý z uvedených pilířůt sám o sobě představuje odbornou disciplínu. Učitel má navíc současně individualizovat výuku, podporovat wellbeing, diferencovat podle potřeb žáků, realizovat projektovou výuku, rozvíjet kompetence, využívat digitální technologie, hodnotit formativně, spolupracovat s asistenty a s ostatními učiteli, komunikovat s rodiči, s psychology, terapeuty, agenturami na zábavnou výuku, připravovat vlastní materiály, a maličkost - vytvářet konzistentní kurikulární dokumenty pro školu, kde zrovna učí. Pokud k tomu není jasně určeno, co je základ, co je priorita, dojde zákonitě k přetížení.
3. Ztráta hierarchie cílů
Každé kurikulum potřebuje odpovědět na otázku, co je hlavním cílem školy. Není možné, aby každá škola hledala na zdánlivě základní otázku odpověď na vlastní pěst. Stát předepisuje povinnou školní docházku, ale ani ta není samozřejmá. Pokud přibývá mnoho rovnocenných cílů, může být obtížné rozhodnout, co má v konkrétní situaci přednost. Není možné řešit, zda je důležitější dokončit učivo, nebo prodloužit projekt? Procvičit gramatiku, nebo věnovat více času komunitní aktivitě? Zopakovat látku z matematiky, nebo realizovat wellbeing program? Takové konflikty nejsou výjimečné. Je tedy opravdu důležité, aby děti chodily povinně do školy? Proč?
4. Rostoucí závislost na osobnosti učitele
Čím otevřenější kurikulum je, tím více závisí kvalita výuky na konkrétním učiteli. Jak známo, výborný učitel naučí i se špatnými materiály, špatný učitel nenaučí ani s výbornými materiály. Pokud se objevuje kombinace obojího, školství fatálně selhává. Státu by mělo jít o podporu většiny dobrých učitelů, kteří potřebují systémovou podporu v podobě kvalitního kurikula a kvalitních učebnic.
5. Obtížnější evaluace
Čím více cílů systém sleduje, tím obtížnější je vyhodnotit jejich úspěšnost. Znalosti lze měřit poměrně spolehlivě. Projektovou spolupráci, wellbeing nebo občanskou angažovanost lze hodnotit také, ale s větší mírou nejistoty. Pokud se všechny cíle stanou stejně důležitými, vzniká otázka, podle čeho systém pozná, že je žák úspěšný.
6. Riziko rozptýlení
Z pohledu teorie systémů lze říci, že každý nový cíl zvyšuje komplexitu systému. Pokud není vytvořena jasná hierarchie, může vzniknout stav, kdy škola sleduje mnoho zdánlivě legitimních cílů současně, ale žádnému z nich se nevěnuje dostatečně do hloubky.
Rozhodující není samotná přítomnost různých cílů, ale jejich postavení v systému. Pokud jsou podřízené jasně definovanému vzdělávacímu obsahu, mohou výuku obohacovat. Pokud však začnou obsah nahrazovat nebo pokud není zřejmé, co je závazným jádrem vzdělávání, zvyšuje se riziko roztříštěnosti.
Z pohledu kurikulární teorie jde o klíčovou otázku, jaká je hierarchie cílů a tedy navazující terminologie a dokumentace. Koheretní kurikulum obvykle odpovídá:
- Jaké znalosti a dovednosti mají být společným základem.
- Jaké didaktické prostředky nejlépe vedou k jejich osvojení.
- Jak podpořit všechny žáky, aby tohoto základu dosáhli.
Pokud se toto pořadí obrátí a prostředky (kompetence, projektová výuka, wellbeing, inkluze) se stanou hlavním cílem a organizačním principem, je v podstatě vyloučené udržet konzistentnost společného vzdělávacího modelu, což se autorům revize RVP v posledních letech stalo a na společný základ rezignovali. Možná ještě hůř, učinili tak úmyslně, protože sledovali některé vágní formulace Strategie vzdělávací politiky 2030+ o tom, že se má vyučovat méně učiva, ale kvalitněji.
