Článek
To, co bychom chtěli najít a definovat jako gravitační jádro společnosti, mělo v různých tradicích různá jména: telos (Aristotelés) – účel nebo cíl, kulturní kánon (Hirsch) – společně sdílené znalosti, kolektivní vědomí (Durkheim), civil religion (Bellah), konstitutivní hodnoty (Taylor), kulturní paměť (Jan Assmann), sdílená sémantika (Luhmann). Všechny tyto koncepce předpokládají, že společnost potřebuje určité společné referenční body.
Vzdělávání vždy něco reprodukuje. Pierre Bourdieu říká, že škola reprodukuje kulturní kapitál. Durkheim tvrdí, že škola reprodukuje společnost. Hannah Arendt píše:„Vzdělávání je momentem, kdy se rozhodujeme, zda milujeme svět natolik, abychom za něj převzali odpovědnost.“ Tedy vzdělávání není jen příprava na budoucnost, ale také převzetí odpovědnosti za svět, který již existuje. V tomto smyslu má každá společnost nějaké gravitační jádro, i když si je nemusí výslovně uvědomovat.
Jaké důrazy se historicky střídaly? Například: Antika měla triádu: pravda – dobro – krása s cílem vytvořit ctnostného občana. Křesťanská Evropa měla v centru Boha - všechny disciplíny byly součástí řádu stvoření. Osvícenství mělo v centru rozum - škola měla vytvářet rozumného občana. Pro rodící se státy 19. století byl v centru národ; jeho historie, literatura i jazyk vytvářely společnou identitu. Sociální stát 20. století měl v centru rovnost příležitostí. Globalizace postavila do centra konkurenceschopnost; zde hraje OECD významnou roli.
Má dnešní Západ společný zájem? To je právě předmětem rozsáhlé odborné debaty.
Řada autorů (např. Alasdair MacIntyre, Charles Taylor, Michael Sandel nebo Zygmunt Bauman) tvrdí, že dnešní západní společnosti mají pluralitu hodnot a že společné normativní jádro je slabší než dříve. Jiní upozorňují, že určité společné principy – například demokracie, lidská práva nebo ústavní řád – stále představují důležité integrační body, i když nejsou sdíleny stejným způsobem jako náboženské či národní narativy v minulosti.
Z hlediska Luhmannovy systémové teorie navíc není možné hledat jediné centrum celé společnosti. Moderní společnost je podle něj funkčně diferencovaná: právo, věda, ekonomika, politika či školství fungují podle vlastních komunikačních kódů a žádný z nich nemůže legitimně řídit všechny ostatní. Z této perspektivy tedy neexistuje jedno společenské „gravitační jádro“, ale spíše soustava relativně autonomních systémů.
A co se stane, když společnost žádné centrum nemá? Durkheim mluví o anomii, MacIntyre o rozpadu tradice, Arendt o ztrátě autority.
Luhmann by řekl, že jednotlivé funkční systémy začnou sledovat vlastní logiku bez společného centra. Ve vzdělávání se to může projevit například tím, že není jasné, proč učíme dějepis, proč čteme klasickou literaturu, proč učíme latinu, proč matematiku, proč se učit hudební tradici, a necháváme žáky, zda je něco z nabídky zaujme, necháváme je věci „zažít“, a poté je necháváme konstruovat „poznatky“.
Společnost totiž zdaleka nepřijímá automaticky odpověď, protože patří ke vzdělanosti, akceptovatelné je snad tvrzení: protože se to může někdy hodit. To ale není nutný důsledek modernity; je to důsledek absence právě oné humanisticko-kulturní větve vzdělávání ve prospěch ekonomicko-adaptační.
Pokusme se formulovat obecnější princip v rámci teorie kurikula: gravitační jádro společnosti tvoří soubor hodnot, poznatků a kulturních forem, které daná společnost považuje za natolik významné, že je chce vědomě předat další generaci.
Právě z tohoto jádra by se měl odvozovat účel vzdělávání. Teprve poté lze rozhodovat o obsahu učiva, standardech, způsobech hodnocení i volbě didaktických metod
A teprve, požadovaných kompetencích. Pokud takové jádro není alespoň vyjasněno nebo sdíleno, kurikulum snadno ztratí vnitřní soudržnost: jednotlivé cíle, obsahy a metody mohou být legitimní samy o sobě, ale nemusí vytvářet jednotný celek.
Tento závěr neznamená, že pluralitní společnost musí sdílet jedinou ideologii; znamená pouze, že každé kurikulum potřebuje dostatečně jasně formulovaný účel, podle něhož lze posuzovat, co a proč se má ve škole učit, a proto musí být neutrální a nepodléhat trendům jako vějička.
