Článek
Jedním z nejvýraznějších z nich byl bezpochyby kapelník, skladatel a příležitostný zpěvák Ladislav Štaidl. Na rozdíl od svých konkurentů Františka Janečka nebo Petra Hanniga byl specifický tím, že neměl pod sebou celý houf interpretů, které, jak se tehdy říkalo, „pásl“, ale jeho hlavní „oslíček - otřes se“ byl jeden. Ovšem ten nejslavnější: Karel Gott.
Štaidlovy začátky jsou ovšem docela zajímavé: na přelomu padesátých a šedesátých let studoval klavír a kompozici, měl tedy solidní teoretické základy pro profesionální hudební dráhu. Tu zahájil jako průkopník rock'n'rollu, a to zrovna jako kytarista kapely Crazy Boys bezpochyby nejdivočejšího zpěváka své doby a stylu Mikiho Volka.
Prošel i dalšími štacemi, třeba další ranou rockovou kapelou Karkulka, organizačně se podílel na chodu klubu Olympic a pracoval jako člen doprovodné kapely i v Semaforu, můžeme jej dodnes vidět v některých občas opakovaných hudebních pořadech s Jiřími Šlitrem a Suchým. Zde se také seznámil s Karlem Gottem, který se následně stal jednou z hvězd divadla Apollo, které založil Ladislav Štaidl se svým bratrem Jiřím, velmi talentovaným textařem, který se stal divadelním ředitelem.
Ladislav Štaidl nakonec zformoval svoji kapelu zvanou Orchestr Ladislava Štaidla, který se postupem času stal Gottovým stabilním doprovodným tělesem. V roce 1967 společně odjeli do osmiměsíčního angažmá do amerického Las Vegas, které bylo ve své době velmi silně medializováno, a také se po sovětské invazi společně pokusili o „cvičnou emigraci“, ze které se nakonec vrátili a užívali si pozice totalitním režimem podporovaného hudebního tělesa číslo jedna.
Ladislav Štaidl, stejně jako Karel Gott, pochopitelně od režimu nejen přijímali (zejména vysílací prostor v médiích), ale také dávali. Oba se stali nejviditelnějšími tvářemi zasedání takzvané Anticharty v pražském Divadle hudby, kde se týden po legendárním shromáždění v Národním divadle sešli představitelé, jak se říká, lehké múzy.
Jaksi nepřímo se právě od té doby datuje největší úspěch Orchestru Ladislava Štaidla. Přestože kromě pár instrumentálek šlo plně o doprovodnou kapelu Karla Gotta, případně jeho hostů, samo těleso v anketě popularity Zlatý slavík dvakrát po sobě zvítězilo v sekci kapel (1977, 1978), dvakrát bylo druhé (1979, 1981) a třikrát třetí (1980, 1982, 1984). To je nejen v českém hudebním kontextu unikátní.
Ladislav Štaidl ovšem vždycky dbal, aby v jeho Orchestru hráli výborní muzikanti, často s jazzovou nebo rockovou průpravou. Dlouholetým kytaristou byl například Pavel Fořt, který byl jako člen Flamenga spolutvůrcem jedné z nejslavnějších českých rockových desek Kuře v hodinkách. Jazzovou hudbu měli v malíku pianista Rudolf Rokl, trumpetista Václav Týfa nebo baskytaristé Vincenc Kummer a po něm Ondřej Soukup. Doprovodnými vokalisty omezenou dobu byli mimo jiné i Michal Prokop nebo Jan Spálený.
Činnost Orchestru zakončil Ladislav Štaidl krátce před sametovou revolucí v roce 1989, Gotta začal doprovázet Karel Gott Band (KGB) vedený Pavlem Větrovcem. Štaidl zřejmě včas pochopil, že Československo čekají změny a on se na nich chce podílet v jiné než dosavadní šarži. A to přestože Karel Gott byl jeden z mála normalizačních zpěváků, které změna politických poměrů ani na chvíli vlastně neohrozila.
O Ladislavu Štaidlovi samozřejmě kolovaly nejrůznější kuloární zkazky. Je zřejmé, že u vysoce postavených „ovladačů kultury“ to měl po celou dobu normalizace velmi dobré. Na druhou stranu se nikdy neprokázaly jeho kontakty se Státní bezpečností. Sám řekl: „Ve straně jsem nebyl, tajné policii jsem nic nepodepsal, ale přesto jsem po revoluci z branže dobrovolně odešel. To se ukázalo prozíravé, protože v podnikatelské oblasti, díky genům po tátovi, jsem dosáhl ještě větších úspěchů než v showbyznysu.“
Do podnikání si Štaidl jistě přenesl návyky, které měl už z dob svého kapelničení. Bubeník jeho Orchestru Jan Žižka o něm napsal mimo jiné: „Měl vystupování, mluvil plynně anglicky, německy a rusky, vyznal se dokonale ve své branži. Vždy bezvadně oblečený, příjemně vonící, s upravenými vlasy, s čistými botami.“
V tomto kontextu vlastně asi není ani podstatné, že Štaidl napsal více než dvě stě písní, z nichž mnohé byly skutečně velkými hity (Trezor, Kávu si osladím, Ráno jedu dál a mnohé další, nejen pro Karla Gotta), nebo asi osmdesát filmových a televizních hudeb. Pro jeho kariéru se zdá nejdůležitější právě to, že dokázal nejen sebe, ale všechno, co dělal, velmi dobře prodat. Nedělal si vcelku starosti s okolnostmi svého byznysu, lidé si jej pamatovali jako sebevědomého gentlemana.
V devadesátých letech plnil Štaidl bulvár zejména coby dlouholetý partner zpěvačky Ivety Bartošové a otec jejího syna Artura. Na hudební scéně se objevoval už jen jako host společenských akcí a v neposlední řadě jako autor svého času poměrně skandálních pamětí Víno z hroznů. Zemřel v roce 2021 v souvislosti s onemocněním covid-19.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_%C5%A0taidl#%C5%BDivotopis
https://www.csfd.cz/tvurce/32978-ladislav-staidl/prehled/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/808233/skladatel-ladislav-staidl-75-by-se-dozil-80-let-zivot-s-nim-nebyl-ruzovy-rika-exmanzeka.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Orchestr_Ladislava_%C5%A0taidla
Ladislav Štaidl: Víno z hroznů, vyd. Ladislav Štaidl, Praha 2003
Jan Žižka: Zlatá léta s Karlem Gottem, Euromedia Group, Praha 2020
