TikTok mění staleté africké rituály v prázdnou atrakci pro miliony diváků. A generuje obří zisky

Když jsem v roce 1999 vyrazil na svoji první cestu do Afriky – tehdy jsem cestoval na krásný Madagaskar a byl jsem tak nadšen, že jsem od té doby cestovat nepřestal – mobilní telefony již sice existovaly, ale já jsem jej ještě nevlastnil. Legendární Nokia 3310 znamenala převrat a vstup do nového světa. Uměla telefonovat a psát zprávu na čtyřřádkovém displeji. Když jsem následující rok mířil stopem do Indie, už jsem sice tento mobilní skvost vlastnil, ale na cestu jsem ho nevzal. Bral se tehdy jen do práce, po práci se odkládal. Na své dvouleté cestě Afrikou o několik let později už jsem sice telefon měl – už to nebyla Nokia, ale stále to umělo jen telefonovat a psát velmi krátké zprávy –, ale na drtivé většině území Afriky neexistoval žádný signál, takže přístroj odpočíval vypnutý v batohu. Internet byl tehdy v Africe v plenkách a spíše se o něm povídalo, než že by se používal.

Dnes je situace zcela jiná. Některé tradiční společnosti přeskočily stovky let vývoje, v extrému dokonce snad i tisíce – například malijští Dogoni a Tuaregové, namibijští Himbové nebo etiopští Surmové – a skočily ze starověku rovnýma nohama do současnosti, když začaly jako mávnutím kouzelného proutku využívat nejnovější technologie a prodávat skrze ně staleté rituály. Nejúspěšnější mladí Afričané vydělávají miliony dolarů, když na TikToku vysílají tradice svých předků, které stařešinové a znalci nepořádají kvůli tomu, že nazrál sváteční čas, ale prostě a jednoduše pro dobrý content.

Zatímco jeden tábor afrikanistů hovoří o digitální renesanci afrických kultur, druhý varuje před totálním vyprázdněním a komercializací posvátných tradic, které povedou ke ztrátě identity. To, co bylo po staletí určeno pouze zasvěceným členům komunity, se totiž stále častěji mění v krátká videa určená k pobavení desítek milionů uživatelů po celém světě.

Z tajemství se stává virální obsah

Africké tradiční společnosti vždy rozlišovaly mezi tím, co může spatřit veřejnost, a tím, co náleží pouze zasvěceným. Mnohé iniciační obřady, léčitelské praktiky nebo náboženské ceremonie byly přístupné pouze členům konkrétního rodu, věkové skupiny nebo tajného spolku. Jako příklad uvedu tajné společnosti Poro a Sande, o kterých jsem psal zde.

S příchodem chytrých telefonů se však situace dramaticky změnila. Prakticky každý účastník obřadu dnes může během několika sekund zveřejnit video, které obletí celý svět. Algoritmus TikToku navíc zvýhodňuje vizuálně atraktivní obsah – barevné masky, exotické tance, zpěvy, bubnování či dramatické iniciační zkoušky mají proto velkou šanci stát se virálními. A taky se stávají. Je třeba si uvědomit, že některé společnosti – jako dobrý příklad uvedu jihosúdánské Dinky (psal jsem o nich zde) žijící velmi izolovaně a donedávna prakticky v pravěkém společenském uspořádání – přeskočily z pravěku rovnou k nejnovějším technologiím, které si obdivuhodně rychle osvojily, okamžitě pochopily, co jsou peníze a jak jich díky svým obřadům generovat hodně. A když říkám hodně, myslím tím zatraceně hodně.

Situace ale není černobílá. Hovořil jsem v afrických městech s mnoha mladými lidmi, kteří díky videím na TikToku poznávají svoje kulturní a náboženské dědictví, které ve městech už velmi dlouho neexistuje a bylo prakticky zapomenuto. Tato videa jsou tedy oblíbená nejen mezi cizinci na druhé straně světa pro svou jiskřivou exotičnost a tajemnost, ale také mezi samotnými mladými příslušníky daného etnika, kteří žijí jen desítky nebo stovky kilometrů vzdáleni ve velkých městech a se svými dějinami dosud neměli kontakt.

Také je třeba zmínit, že například slavný dogonský náboženský festival Sigi, který se prapůvodně konal pouze jednou za šedesát let, se již desítky let – minimálně třicet – koná běžně každý rok, někdy i vícekrát, ryze pro turisty a jejich kamery. Zde to tedy taková novinka není. Kulturní antropologové rovněž již od roku 2000 popisují jev, kdy se dívkám surmických etnik v Etiopii vyplatí mít co největší retní labretu (talířek ve spodním rtu), protože si je cestovatelé za peníze fotí. Ani zde to proto není novinka. TikTok ale věc neskutečně zrychlil a zvirálnil doslova po celém světě a v reálném čase. Mezi namibijskými Himby už vznikly tzv. „tiktokové vesnice“, kde polonazí Himbové cíleně natáčí obsah pro TikTok a zvou sem tiktokové tvůrce.

Masajové mezi tradicí a algoritmem

Jedním z nejznámějších příkladů současné tiktokové Afriky jsou keňští a tanzanští Masajové. Jejich charakteristické oděvy, korálkové zdobení a vysoké obřadní skoky patří k nejčastěji sdíleným africkým motivům na sociálních sítích. Jenže zatímco turisté vnímají tato videa jako folklor, pro samotné Masaje jde o součást mnohem širšího duchovního světa. Řada písní doprovází přechodové rituály mezi jednotlivými životními etapami, jiné oslavují statečnost bojovníků nebo mají náboženský význam.

Mladí Masajové dnes stále častěji natáčejí videa v tradičním oděvu, ale s moderní hudbou nebo tanečními remixy. Starší členové komunit tento trend kritizují jako ztrátu posvátnosti. Naopak mladší generace argumentuje, že bez sociálních sítí by o jejich kultuře svět nevěděl a řada tradic by postupně zanikla. Podobné napětí mezi ochranou autenticity a digitální prezentací dnes popisují i kulturní antropologové.

Léčitelé jako internetové celebrity

Velmi zajímavý vývoj lze pozorovat také u tradičních léčitelů. Ještě nedávno většina z nich odmítala i fotografování. Dnes někteří provozují vlastní účty na TikToku nebo jiných sítích, kde vysvětlují význam léčivých rostlin, ochranných amuletů nebo komunikace s předky. Současně však vzniká nový problém. Mnoho influencerů se za léčitele pouze vydává. Antropologové z Ghany a Nigérie upozorňují na rostoucí počet účtů, jejichž autoři používají vypůjčené rituální předměty nebo kostýmy a předstírají znalosti tradičních náboženství. Jejich cílem bývá získání sledujících nebo prodej údajně magických předmětů. Mohou ale dávat nebezpečné léčitelské rady, které divák na TikToku může vzít vážně a vyzkoušet.

Když kamera vstoupí tam, kam dříve nesměla

Mnohem citlivější je situace u náboženských obřadů. Například v nigerijském jorubském náboženství nebo sousedním beninském vodunu existují obřady určené pouze zasvěceným kněžím. Přesto se dnes na TikToku objevují krátké záběry obětin, věšteckých praktik ifá nebo slavností zasvěcených orišům. Tyto obřady ale nikdy nebyly určeny veřejnosti.

Starší kněží upozorňují, že zveřejňování posvátných úkonů může narušit jejich náboženský význam a přivolat trest zemřelých předků. Naopak mladší duchovní tvrdí, že internet pomáhá vyvracet stereotypy, podle nichž jsou africká tradiční náboženství pouze „čarodějnictvím“, což je skutečně silně rozšířený názor – psal jsem o tom zde. Současný výzkum ukazuje, že digitální média mohou současně podporovat uchovávání tradičních rituálů, ale zároveň je i měnit a přizpůsobovat divákovi. A to může být pro autenticitu obřadu fatální.

Kulturní antropologové upozorňují na jev, který bývá označován jako performativní autenticita. Některé komunity začínají upravovat průběh obřadů tak, aby byly co nejatraktivnější pro kamery. To může znamenat pestřejší kostýmy, než byly ty správné, delší taneční sekvence nebo opakování některých částí rituálu pouze kvůli natáčení. V extrémních případech vznikají celé „ukázkové ceremonie“, které vypadají jako tradiční náboženské obřady, ale ve skutečnosti jsou zcela prázdné, k žádné spirituální výměně nedochází a jsou realizovány pouze pro sociální sítě. Některé „náboženské obřady“ jsou několikrát opakovány kvůli lepšímu světlu. Místní stařešinové proto upozorňují, že se tím tradiční kultura mění v divadelní představení s nulovým vnitřním obsahem.

Někteří etnologové varují, že tím dochází k postupnému oddělení skutečné duchovní praxe od její mediální podoby. Diváci pak často nedokážou rozlišit, co je autentický rituál a co pouze jeho inscenovaná verze. To by ještě tolik nevadilo, divák se chce na sítích spíše bavit. Ale hranice mezi reálným obřadem a rituálem výrazně přizpůsobeným kameře se velmi rychle posouvá i mezi samotnými věřícími. Obřady se potom vyprazdňují, přestávají se brát vážně a ohled se bere zejména na to, jak vypadají ve výsledném videu a kolik vygenerují diváků a hlavně peněz. Někteří úspěšní afričtí TikTokeři jsou již dolarovými milionáři a aby stále přinášeli nový obsah, cestují i mimo svůj region a vytěžují další a další tradice okolních etnik. Kam to celé povede, to ukáže čas. Jedno je ale už nyní jisté: TikTok mění svět tradičních afrických náboženských obřadů mnohem výrazněji a rychleji, než jak se o to po stovky let pokoušeli křesťanští misionáři ve druhé fázi christianizace Afriky. Na jednu stranu dochází k vyprazdňování náboženského bohatství, na stranu druhou jde o legitimní byznys mladých Afričanů. Každý nechť si zaujme své stanovisko k celé věci.

Algoritmus mění podobu tradic

Výzkumy digitální antropologie přinesly další překvapivý poznatek. Obsah, který získává nejvíce zhlédnutí, bývá zároveň nejméně autentický. Krátká videa s dramatickou hudbou, rychlým střihem, výraznými maskami nebo údajným „tajemstvím afrických zasvěcenců“ mají násobně vyšší sledovanost než běžné záznamy skutečných obřadů. To vede některé tvůrce k tomu, že své vlastní tradice postupně přizpůsobují očekáváním algoritmu. Místo aby TikTok pouze zachycoval africkou kulturu, začíná ji sám spoluvytvářet.

Zdroje:

Havelka, O. Africká náboženství. Praha: Dingir, 2024.

Balogun, A. M. Impact of Religious Festivals on Preservation of Indigenous Cultural Practices in Africa: A Comparative Study in Nigeria and Kenya. International Journal of Culture and Religious Studies, 2026.

Izu, B. O. Youth Performances and the Revival of Indigenous African Musical Practices in Mobile Media Spaces. African Journal of Religion, Philosophy and Culture, 2026.

Seyoum, S. T. The Role of Indigenous Rituals in Strengthening Social Bonds. International Journal of Intangible Heritage, 2025.

Agana, T. A. et al. Indigenous Communication Practices of Traditional Healers in Ghana. African Quarterly Social Science Review, 2026.

The Guardian: How social media is driving a Maasai music revival (2026).