Článek
„Funkční trénink.“
Zní to dobře. Moderně. Možná i lehce nadřazeně vůči „obyčejnému“ cvičení. Jenže co to vlastně znamená? Znamená to vůbec něco konkrétního?
Právě na to se nedávno zaměřila mezinárodní skupina odborníků. Jejich cíl byl prostý: konečně se shodnout na tom, co „funkční trénink“ je. A možná ještě důležitější – jestli ten pojem vůbec potřebujeme.
Autoři tedy neřešili, jaké cviky jsou nejlepší. Neřešili trendy. Řešili něco mnohem základnějšího: má ten pojem vůbec jasný obsah? A pokud ano, jaký?
Zajímavou studii z roku 2025 přikládám zde, nebo je také pod článkem.
Když se z pojmu stane nálepka
Za posledních dvacet let se „funkční trénink“ rozlezl všude. Ve fitcentrech najdeme funkční zónu. Existují funkční lekce. Funkční pomůcky. Funkční intervaly. Dokonce i celé směry jako High-Intensity Functional Training.
Problém je, že existuje spousta definic, a že pod tímhle označením si každý představuje něco trochu jiného.
- Někdo řekne: jsou to vícekloubové cviky.
- Jiný: je to cvičení, které napodobuje a zlepšuje běžný život.
- Další: jde o rovnováhu, koordinaci, stabilitu.
- Někdo jiný: hlavně aby to mělo přenos do praxe.
A tady se to začne drolit. Pokud může být funkční téměř všechno, pak to slovo přestává mít váhu. Studie to říká poměrně otevřeně – ta roztříštěnost vede ke zmatku. A zmatek brzdí pochopení i praxi.
Odkud se ten název vlastně vzal?
Historicky není úplně jasné, kdy se pojem funkční trénink začal používat. Samotná myšlenka „cvičit pro nějaký účel“ ale vůbec není nová. Už ve starověku existovala cvičení, která měla člověka připravit na konkrétní úkoly. V 16. století se objevily knihy, kde se doporučovalo cvičit kvůli prevenci zranění nebo lepší připravenosti na boj.
V 19. století se zase objevovala cvičení založená na chůzi, plavání, tancování, nebo dřepech – tedy pohybech, které měly dávat smysl pro každodenní život.
Velký vliv měla i fyzioterapie. Terapeuti běžně trénovali pacienty tak, aby znovu zvládli konkrétní činnosti: vstát ze židle, chodit, obléct se, najíst se. Tady je „funkčnost“ úplně hmatatelná.
A pak, někdy ve druhé polovině 20. století, se z toho stal termín. Trochu jako reakce na kulturistiku, která byla v té době hodně vidět. Někteří trenéři chtěli zdůraznit, že jejich přístup není jen o izolovaných svalech.
Jenže od té chvíle se to začalo nabalovat.
Pokus o vyčištění pojmu
Autoři studie oslovili 31 odborníků z různých zemí. Nakonec se do procesu zapojilo 13 z nich. Byli to lidé s dlouhou praxí – výzkumníci, trenéři, pedagogové. Použili tzv. e-Delphi metodu. To znamená několik kol dotazování a připomínek, dokud se skupina neshodne.
V prvním kole se ukázalo osm hlavních témat, která se ve výkladech funkčního tréninku opakovala:
- že se to možná překrývá s běžným pojmem trénink,
- že důležitá je specifičnost,
- že klíčová je individualizace,
- že jde o zlepšení lidské výkonnosti,
- že to souvisí s každodenním životem,
- že zahrnuje složky tělesné zdatnosti,
- že má vztah ke zdraví a rehabilitaci,
- a že někdy jde o napodobování konkrétních pohybů.
Zajímavé je, že nejčastěji zmiňovaným tématem byla právě ta možnost, že pojem funkční trénink se překrývá s pojmem běžný trénink - a že je tedy označení funkční trénink vlastně nadbytečný.
Funkční trénink? Každý rozumný trénink je funkční.
A na čem se tedy odborníci shodli?
Po několika kolech úprav vznikla tahle definice:
„Funkční trénink je fyzický intervenční přístup, který přispívá ke zlepšení lidské výkonnosti podle individuálních cílů ve sportu, každodenním životě, rehabilitaci nebo fitness, a zohledňuje specifičnost úkolu a jedinečnou reakci každého jednotlivce.“
Když si to člověk přečte pozorně, zjistí jednu věc. Není tam zmínka o BOSU. Ani o kettlebellech. Ani o počtu kloubů zapojených do pohybu.
Definice tedy nestaví funkční trénink proti jiným formám tréninku. Neříká, že musí obsahovat vícekloubové cviky. Ani že musí napodobovat běžné pohyby. Neřeší počet zapojených svalů ani pomůcky.
Zdůrazňuje dvě věci:
- vztah k cíli (výkonnost podle individuálních cílů),
- specifičnost a individualitu.
Jinými slovy: jde o cíl a o konkrétního člověka.
Nepříjemná, ale důležitá otázka
A teď to hlavní. Autoři nakonec připouštějí, že to, čemu říkají funkční trénink, se vlastně až nápadně podobá tomu, co jsme vždycky brali jako obyčejný trénink.
- Specifičnost? Základní princip tréninku.
- Individualizace? Taky.
- Zlepšení výkonnosti podle cíle? Opět klasika.
Specifičnost i individualizace jsou přece základní principy tréninku popisované už desítky let. Takže možná nepotřebujeme zvláštní škatulku s nápisem „funkční“. Možná jde prostě jen o dobrý trénink.
Autoři proto navrhují jiný pohled. Neptat se, jestli je něco funkční nebo ne. Ale přemýšlet o míře funkčnosti. O tom, jak moc daný program odpovídá potřebám, cílům a situaci konkrétního člověka.
Může být kulturistický trénink funkční?
Podle téhle logiky může být.
Pokud je cílem kulturisty zvýšit svalovou hmotu pro soutěž a jeho tréninkový program je přizpůsoben jeho fázi přípravy a jeho reakci na zátěž a specifikům disciplíny, pak naplňuje definici funkčního tréninku.
Stejně tak může být funkční nějaký program pro seniora, který chce zůstat soběstačný. Nebo rehabilitační plán pro někoho, kdo je po úrazu. Nebo příprava sprintera.
Naopak skupinová taneční lekce může být málo funkční pro basketbalistu před sezónou, ale velmi funkční pro člověka, který chce být aktivnější a baví ho tanec.
Čili:
Funkčnost není vlastnost cviku. Je to vztah mezi tréninkem a cílem.
Praktická doporučení
Studie doporučuje tři jednoduché věci:
- Neptejme se, jestli je trénink funkční. Ptejme se, do jaké míry odpovídá potřebám a cílům daného člověka.
- Nehodnoťme funkčnost podle počtu kloubů, rovin pohybu nebo použitých pomůcek.
- Neprezentujme „funkčnost“ jako něco lepšího než tradiční trénink. Je to spíše vlastnost dobrého tréninku obecně.
Spíše bychom tedy měli přemýšlet, jak blízko je daný program tomu, co konkrétní člověk opravdu potřebuje.
Limity a střet zájmů
Autoři upozorňují, že na studii a definici se podíleli hlavně odborníci na sport a cvičení. Kdyby bylo více zastoupení z oblasti medicíny či rehabilitace, mohl by pohled na funkční trénink vypadat trochu jinak.
Navrhují tedy, aby se nová definice dál diskutovala s dalšími odborníky.
Studie nebyla financována žádným grantem. Jeden z autorů působí ve vědecké radě firmy vyrábějící fitness vybavení.
Závěrem
Možná je největším přínosem téhle práce to, že trochu sundává lesk z módního slova. Funkční trénink není magická kategorie cviků. Není to automaticky lepší přístup. A není to něco, co by stálo v opozici vůči „běžnému“ tréninku.
Spíše je to připomínka, že dobrý trénink má smysl tehdy, když odpovídá konkrétnímu člověku a jeho cíli. Nic víc. Ale také nic míň. A jestli tomu budeme říkat funkční, nebo prostě jen trénink, je možná nakonec to nejméně důležité.
Dobře nastavený trénink má smysl tehdy, když odpovídá člověku před námi. Jeho cíli. Jeho možnostem. Jeho aktuální situaci.
Zdroj:
