Herečka Hanslíková kritizovala půjčky ze SSSR. Krátce na to ji komunisti vyhodili z divadla

Pojďme si připomenout další příběh odporného komunistického útlaku na lidech, kteří byli režimu z nějakých důvodů nepohodlní. Opět nahlédneme do archivu Rehabilitační komise, která se v letech 1968-1969 případy neprávem utiskovaných umělců zabývala. Tentokrát jde o herečku Věru Hanslíkovou z Karlovarského divadla.

Ta se u filmu objevila za války. V roce 1942 to bylo ve filmu Host do domu, rok na to hrála Jindřichovu milenku ve Fričově snímku Experiment a v roce 1944 služku Anežku ve filmu Paklíč. V tom hrála po boku Oldřicha Nového, Jaroslava Marvana či Jiřiny Steimarové.

Konec války měl přinést pro všechny obyvatele Československa klid. Novou naději, svobodu. V Městském divadle v Karlových Varech dostala Hanslíková angažmá od ředitel Burdy. Vypadalo to jako hezký počátek něčeho nového, ale všechno mělo být jinak. A tím důvodem, proč se vše pokazilo, byla hereččina kritika půjček ze Sovětského svazu v roce 1947.

Ale to, jaký důsledek bude její konání mít, v době před únorem 1948 ještě netušila. Hanslíková se vdala, s manželem čekala dítě. Pak ale přišly dvě obrovské rány.

Ta první hned na jaře v roce 1948. Věra Hanslíková dostala z divadla výpověď. Sama tu situaci popisovala v roce 1968 Rehabilitační komisi při Svazu československých divadelních umělců, na kterou se obrátila, aby její případ prošetřil, následně: „Jako důvod bylo uvedeno, že jsem na podzim v roce 1947 kritizovala půjčky ze SSSR. Moje kritika však v žádném případě nepřekročila dovolené meze. Jiný důvod proti mě uveden nebyl.“

Druhá rána byla ale fatálnější. Ještě před narozením dítěte byl zatčen její manžel. Po několika dnech dostala herečka zprávu, že v cele spáchal sebevraždu. Tomu ale paní Hanslíková nikdy neuvěřila a i když k tomu neměla žádné důkazy, byla přesvědčena, že jejího manžela při výslechu mučili a zavraždili.

A tak, namísto spokojeného manželství, narození dítěte a herecké kariéry v Karlovarském divadle, se v roce 1948 stává těhotnou vdovou bez práce.

Svůj další osud popisovala herečka následně: „Po propuštění jsem se marně pokoušela o další zaměstnání jako herečka. Zřejmě nespravedlivý a nepodložený posudek šel dále se mnou. Důsledky propuštění pociťuji těžce až do dnešního dne, jak morálně, tak i finančně. Pracuji jako prodavačka. Vzhledem k svému podlomenému zdravotnímu stavu pracuji často s krajním vypětím sil.“

Podnět, z nějž jsem výše citoval, zasílá rehabilitační komisi 26. června 1968. O několik měsíců později, 2. října, na svém zasedání komise rozhodne, aby byla paní Hanslíková pozvána k osobnímu jednání, a to 8. října.

Na tomto zasedání popíše herečka svůj příběh, zmíní se i o údajné sebevraždě manžela. Komise ve složení Racek, Pavlík, Digrín, Rychecký, Řehoř, Thein, Jedenáctík a Kubátová herečku vyslechne a dá jí za pravdu. Zároveň ale konstatuje, že po dvacetileté herecké pauze, během níž byla Hanslíková obsazovaná jen zřídka do epizodních rolí ve filmu, bude náročné a možná nemožné na divadelní kariéru navázat. Přesto se „sekretariát SČDU bude snažit vypátrat možnosti a doporučit paní Hanslíkovou do zaměstnání, které by víc vyhovovalo jejím možnostem.“

Komise dále herečce nabízí pomoc při prošetření případu jejího manžela. Je ochotná zadat jménem Svazu československých divadelních umělců podnět na generální prokuraturu. Paní Hanzlíková poděkuje a vysloví se, že tuto možnost také zváží.

Po dalších čtyřech měsících, 6. února 1969, odcházejí ze sekretariátu Rehabilitační komise dva dopisy.

Ten první je adresován řediteli Hudebního divadla Karlín Ludvíkovi Žáčkovi. Je mu vysvětlen případ herečky Hanslíkové a zároveň obsahuje následující prosbu: „Prosíme Vás velice, kdyby bylo u Vás v divadle možné poskytnout paní Hanslíkové alespoň návrat do prostředí, ze kterého musela odejít, abyste o tom uvažoval. Lidský profil paní Hanslíkové i její schopnosti by si to zasluhovaly.“

Druhý dopis směřuje k herečce samotné a jde o oficiální oznámení o výsledku rehabilitace. „Rehabilitační komise SČDU uznává plné právo na morální rehabilitaci paní Věry Hanslíkové. Je si vědoma toho, že křivdu spáchanou na jejím pracovním i osobním životě nemůže napravit. Paní Hanslíková neprávem odcházela z divadelního angažmá. V nynějším zaměstnání není využito jejich odborných schopností. Proto komise doporučí paní Hanslíkovou do zaměstnání, ve kterém by se mohla lépe uplatnit. Její návrat na jeviště je velmi obtížný vzhledem k tomu, že přerušila nuceně hereckou dráhu na dvacet let a je ztížený i tím, že soubory mají dostatek hereček v jejich létech. Paní Hanslíková byla postižena umělecky i lidsky zcela neoprávněně. Považujte, prosím, tento výrok za morální očištění od nespravedlivých obvinění vznesených proti Vám.“

Mohla by to být tečka za celým příběhem, ale je tu ještě drobná dohra. Ani tato plná rehabilitace herečce nezajistila kýženou změnu. A tak předseda Rehabilitační komise Karel Pavlík učiní 6. března 1969 ještě jeden pokus, který by mohl herečce pomoci.

Do Československé televize zašle dopis, popisující ty nespravedlnosti, jichž se na Hanslíkové dopustili komunisté a zároveň vyslovuje následující prosbu: „Přihlásila se před léty ke zkoušce v televizi a bylo jí sděleno, že vzhledem k její kvalifikaci je bez konkursu zařazena do herecké kartotéky. Nikdy však v televizi příležitost nedostala. Rehabilitační komise SČDRU uznala plné právo na morální rehabilitaci paní Hanslíkové a prosí Vás, abyste poskytli paní Hanslíkové příležitost k uplatnění v malých televizních rolích.“ Ani tato prosba ale nebyla vyslyšena.

Věra Hanslíková byla talentovaná herečka a mohla prožívat krásný a spokojený herecký život. Komunistický režim ji to ale v roce 1948 znemožnil. A tak po ní zůstalo jen pár epizodních rolí v šestnácti filmech. Po rehabilitaci od roku 1969 to byly jen drobné role ve snímcích Touha zvaná Anada (1969), Sváteční jezdec (1969), Smrt si vybírá (1972) a Dvacátý devátý (1974).

Pokud vás tento příběh zaujal, můžete si přečíst i o dalších osudech umělců, kteří se v roce 1968 obrátili na rehabilitační komisi SČDU. Už jsem zde psal o Waldemarovi Matuškovi, Olze Scheinerové, Anně Gabrielové, Zdence Švabíkové-Kožíkové, Františkovi Hurychovi, Jiřině Steimarové, Anně Somolové, Miroslavu Janečkovi, Libuši Hamrové a Josefovi Bartlovi.