Článek
Po celá staletí to byla Evropa, kdo rýsoval hranice světa, ovládal námořní trasy a diktoval globální pravidla hry. V únoru 1945 však starý kontinent tuto roli definitivně ztratil. Od jaltské konference přes studenou válku a divokou privatizaci devadesátých let až po tichý nástup čínských státních bank a amerických technologických sankcí se Evropa proměnila z hráče v šachovnici, po které cizí supervelmoci posouvají své figurky. Zde je kompletní proklikávací knihovna všech dvanácti dílů série Šachovnice Evropa v chronologickém pořadí.
Jaro 1945 nepřineslo jen mír, ale i největší geopolitickou parcelaci dějin. Tři muži s doutníkem narýsovali hranice Evropy, Churchill se Stalinem rozdělili Balkán na ubrousku a miliony lidí na Východě poznaly rozdíl mezi suverenitou na papíře a vazalstvím v praxi.
Americké dolary zachránily vybombardovaný Západ před hladem a komunismem, ale nic nebylo zadarmo. Podmínky Marshallova plánu otevřely evropský trh americkému průmyslu, vytlačily komunisty z vlád v Paříži a Římě a uzamkly západní Evropu pod bezpečnostní deštník Washingtonu.
Po pádu Berlínské zdi uvěřila Evropa mýtu, že velké války skončily a vše vyřeší globální trh. Zatímco kontinent vybíral „mírovou dividendu“ a rozpouštěl divize, západní korporace skoupily trhy a banky střední Evropy a změnily bývalý východní blok v levnou montovnu.
Po 11. září 2001 pálil Washington biliony dolarů v blízkovýchodním písku. Peking mezitím po vstupu do WTO spustil doktrínu Go Out, bez ideologických podmínek ovládl africké doly i asijské dodavatelské řetězce a po krizi roku 2008 dorazil s bezednou peněženkou přímo do Evropy.
V jednadvacátém století vystřídaly tanky úvěrové smlouvy s utajenými doložkami a arbitráží v Pekingu. Pátý díl odhaluje tři pilíře čínské Nové hedvábné stezky – infrastrukturní dluhy, politický formát 16+1 a námořní kleště kolem evropských přístavů.
Čtyřicet jedna kilometrů betonu v černohorských horách málem připravilo členskou zemi NATO o suverenitu. Příběh nejdražší dálnice světa ukazuje, jak funguje dolarový úvěr od čínské Exim Banky, vzdání se státní imunity a hrozba zabavení strategického přístavu Bar.
Během dluhové krize nařídila evropská Trojka Athénám okamžitý výprodej státního majetku. Zatímco západní investoři váhali, čínský kolos COSCO skoupil koncesi i většinový podíl v přístavu Pireus a proměnil nejjižnější bránu eurozóny v „hlavu čínského draka“.
Od Pirea vedou čínské koleje přímo k Dunaji. Zatímco Budapešť mění čínské bateriové továrny a utajené půjčky na železnici za politické veto v Bruselu, srbský Bělehrad nasazuje v ulicích čínské biometrické kamery se softwarem na rozpoznávání obličejů.
Mýtus, že Čína nakupuje vliv pouze v chudých státech na periferii, definitivně padl. Čínské státní firmy získaly klíčové podíly a provozní koncese v kontejnerových terminálech v Rotterdamu, Antverpách, Zeebrugge i Hamburku – přímo v průmyslovém srdci západní Evropy.
Éra evropského lavírování mezi americkou bezpečností a čínským obchodem skončila. Washington v Evropě vytasil zbraň sekundárních sankcí a extrateritoriálního pravidla FDPR, kterým donutil evropské banky, operátory 5G i nizozemského čipového giganta ASML k poslušnosti.
Souboj o jednadvacáté století se přesunul od přístavů k chemii a křemíku. Peking drží monopol na zpracování vzácných zemin a výrobu baterií, Washington ovládá cloud a umělou inteligenci, zatímco přeregulovaná Evropa se stává digitální a surovinovou kolonií obou rivalů.
Závěrečný díl účtuje s českým hledáním místa na mapě – od Havlovy západní orientace přes Zemanovu éru „čínské investiční iluze“ a pád skupiny CEFC až po varování NÚKIB u sítí 5G, polovodičovou diplomacii s Tchaj-wanem a otázku, zda se Evropa dokáže postavit na vlastní nohy.
