Herec Pavel Robin, Kvapilův žák, měl v 50. letech problém získat angažmá. Pátrali jsme proč

Pavel Robin (vlastním jménem Zdeněk Jelínek) byl známý jako herec menších filmových i televizních rolí zejména od 70. let minulého století. Ale s kumštem začínal už v letech 40. na divadle. V tom Hořovickém se ale nepohodl s ředitelem, což mu kariéru významně poškodilo.

Je to jeden z nejzamotanějších případů, který se dostal k projednání rehabilitační komise SČDU. Ta měla v roce 1968 snahu rehabilitovat herce, kteří byli v 50. letech minulého století z politických důvodů odstraňováni z jeviště. Pavel Robin se na komisi obrátil dopisem 31. března 1968 a komise jej zaevidovala o deset dní později.

Robin v dopise uvádí, že byl v roce 1954, to mu bylo pouhých 25 let, nezákonně vyhozen ředitelem Karlem Lhotou. Nestraník Robin komunistovi Lhotovi, kterého v té době do divadla nasadil ministr Kopecký „k upevnění politického uvědomění“ nevyhovoval. Podle Robina to bylo hlavně proto, že mu nemohl zapomenout, že se snažil nástupu nového ředitele zabránit a  v divadle udržet předchozího ředitele Marečka. Podle Lhoty šlo ale výhradně o umělecké důvody.

A tak se na Robina nejdřív pokusil hodit krádež funkčního revolveru, který byl v divadle jako rekvizita. Šlo o to, že se v divadle po jedné hře ztratil revolver zapůjčený tehdejší SNB. A Lhota bez důkazů označil Robina jako zloděje. Následně ho sebrala bezpečnost a při zřejmě velmi nepříjemném výslechu mu oznámila, že pokud se střelná zbraň do druhého dne najde, budou dělat, jako by se nic nestalo. Ale pokud ne, bude Robin zavřený. To vše bez důkazů, jen na základě oznámení ředitele Lhoty.

Robin k tomu ve svém dopise komisi psal:

Znovu připomínám závažnost této doby, kdy mě přímo udal a označil Bezpečnosti jako zloděje střelné zbraně. Uvědomujete si důsledky, které by mě mohly postihnout, kdyby se zbraň nenašla? V době, o které se dnes píše jako o době politického teroru, ve které byli lidé odsuzováni za mnohem menší delikty? Mám Vám prozradit jaké vývody z toho Bezpečnost udělala? Byl jsem obviněn, že s touto zcizenou zbraní bych mohl spáchat ozbrojenou diverzi, dále atentát na politickou či vládní osobnost nebo ozbrojený násilný přechod státních hranic. Všechna tato slova mi byla v obžalobě na Bezpečnosti řečena a připomenuta jako důsledky, podle kterých budu obžalován.

Ztracený revolver se ale nakonec v požadovaném čase záhadně objevil v rekvizitárně a celá ta záležitost s jeho ztrátou už nebyla nijak vyšetřovaná. To by trochu nahrávalo Robinově verzi, že to na něj mohlo být celé nastrčeno, aby se zalekl a z divadla radši sám odešel. Jenže Robin neodchází a tak Lhota koná sám a dává mu v roce 1954 výpověď. Důvodem jsou umělecké důvody, což by tehdy obstálo a nelze to ani nijak objektivně změřit.

Lhota má ale smůlu a dopustí se administrativní chyby. Robin si výpověď nechce nechat líbit a tak se obrátí v pracovně-právním sporu k soudu a vyhraje. Snaží se rozporovat to, že nejsou objektivní umělecké důvody k tomu, aby byl z divadla vyhozen, ale soud tuto část sporu vůbec neřeší právě kvůli administrativní chybě a rozhodne, že je výpověď neplatná. Robin následně udělá patrně největší chybu svého života. Řekne si, že je výborný herec, o svých kvalitách nemá pochyb a je si jistý, že si místo najde jinde. Nechce být pod jednou střechou s ředitelem Lhotou a tak po soudu dá výpověď on sám.

Pojďme se teď zkusit podívat na to, zda Robinovy představy o jeho hereckých schopnostech byly odpovídající nebo přehnané. Následující řádky jej spíše podpoří.

Robina si totiž už v jeho začátcích vyhlídl Jaroslav Kvapil. Dle Robinových slov byl jeho posledním soukromým žákem, a Kvapil si prý přál, aby pokračoval v jeho práci pro naše divadlo. A tak mu domluvil angažmá v Divadle pro mládež, na jeho doporučení navštěvoval jako externista přednášky DAMU u profesorů Půlpánové, Neumanna a Kytky. Dále se Robin zmiňoval o uznání, které dostal za roli dědy Andrýse ve hře „Hádajů sa..“ v Žatvě. Vedle toho zmiňuje, kdo všechno mu před tím rokem 1954 nabízel angažmá.

Co se ale dělo po jeho netaktické výpovědi a odchodu z Hořovic? Divadlo muselo zaplatit soudní výlohy a ušlou mzdu a Lhotský prý reagoval slovy: „Pamatuj si, pokud do toho budu moct co mluvit, že se k divadlu nedostaneš.“

A tak se i stalo.

Robin obeslal a objel řadu divadel, ale nikde o jeho angažmá nestáli. A tak začal jako externista hrát drobné roličky pro televizi i film, ale do roku 1968 jich bylo jen pár a tak se musel živit jako pomocný dělník.

V závěru svého dopisu rehabiltační komisi to popsal pln naděje:

Doufám, že SČDU přešetří moji stížnost a i po tak dlouhé době přerušení mé činnosti, podá mi snad pomocnou ruku a umožní mi vrátit se na jeviště. Moje životní existence byla těmito zásahy zničena, pracuji jako pomocný dělník bez kvalifikace a stále čekám na spravedlnost!!

Pomocné ruky ani spravedlnosti se ale nakonec nedočkal.

Komise si na 16. května pozvala ředitele Lhotu, který ale vypoví, že Robina z divadla vyhodil čistě z uměleckých důvodů. Ze zápisu z jednání bohužel není jasné, co bylo předmětem tohoto rozhovoru, ale o revolveru nebo o tom, že Robin byl jedním z herců, kteří se bránili nástupu Lhoty jako ředitele není v zápisu ani slovo.

Robina si z nepochopitelných důvodů pozvou až na zasedání 24. května (na jednání se potká s Waldemarem Matuškou, který tam řeší svou rehabilitaci) a ten jen zopakuje své verze. Dle zápisu mluví o revolveru, o tom, že se zastával bývalého ředitele, o tom, kde všude ho po výpovědi v Hořovicích nepřijali. Komisi ale zajímá úplně něco jiného a do svých poznámek si píše, že se pokusí získat kádrový materiál z Hořovic, dále se spojí s režiséry divadel, kteří Robina po odchodu z Hořovic neangažovali a pak se rozhodli pátrat po onom vyznamenání ze Žatvy, které měl Robin získat.

Následně ale i nad rámec zápisu ze schůze telefonují Lhotovi a ptají se jej na revolver. Lhota si na věc prý matně pamatuje, ztratil se a pak se našel a Robin s tím dle jeho slov nebyl spojován. Na otázku o kádrovém materiálu na Robina tvrdí, že žádný neexistuje. A to tenkrát komisi stačilo.

A když se jí ani nepodaří vypátrat, co že to za ocenění dostal Robin v té Žatvě, je vymalováno. Do toho ještě dojde v srpnu k okupaci Československa Rusáky. A tak až 29. října 1968 zasílají Pavlovi Robinovi dopis se závěrem, k němuž došli:

Odchod pana Robina ze souboru v Hořovicích nebyl politicky motivován. Šlo o pracovně právní spor mezi ředitelem a hercem, o jejich odlišný názor na hereckou kvalitu členů souboru. …. Kdo má pravdu, zda pan Robin, který říká, že jej ředitel Lhota udal na SNB, nebo ředitel Lhota, který to popírá, komise nemůže seriózně zjistit.

Lhota na to reaguje ještě jednou, 20. listopadu posílá obsáhlé odvolání, kde znovu popisuje svůj příběh. Ale komise mu 5. února odpovídá a podrobně vysvětluje, proč dospěla ke svému závěru. Případ je tak z pohledu komise uzavřený.

V samotném úvodu článku jsem psal, že tento příběh, který jsem díky archivu rehabilitační komise, který jsem našel v pozůstalosti svého dědy, rekonstruoval, je dost zamotaný. Je také velmi nejednoznačný. Přesto bych se přiklonil spíš na stranu Pavla Robina. Dost možná šlo jen o osobní spor s ředitelem Lhotou, který ale využil svého postavení a zařídil, že Lhotu už jiné divadlo nezaměstnalo. A tak se až do roku 1994 objevoval jen v drobných roličkách v televizních pořadech i filmech. Alespoň to ale bylo mnohem častěji, než do toho roku 1968. V jedné malé roličce je vidět třeba tady, v kriminální historce o nespravedlivě obviněném muži: „Bližní na tapetě: Zeď“.

Pavel Robin zemřel 29. prosince 2000 ve věku 71 let.

Pokud vás tento příběh zaujal, můžete si přečíst i o dalších osudech umělců, kteří se v roce 1968 obrátili na rehabilitační komisi SČDU. Už jsem zde psal o Waldemarovi Matuškovi, Olze Scheinerové, Anně Gabrielové, Zdence Švabíkové-Kožíkové, Františkovi Hurychovi, Jiřině Steimarové, Anně Somolové, Miroslavu Janečkovi, Libuši Hamrové, Josefovi Bartlovi a Věře Hanslíkové.