Článek
Děti jsou pořád stejné. Alespoň to tvrdí Petra (59), která už více než tři dekády pracuje ve školství. Učí na osmiletém gymnáziu, kde se dnes a denně setkává se studenty ve věku od 12 až do 19 let. A zajímavé je, že na děti nedá dopustit.
U dětí stačí mít přirozený respekt
„Být učitelkou byl můj sen snad od školky. Milovala jsem hrát si na ni už jako malé dítě a můj sen se mi v dospělosti splnil,“ vzpomíná Petra. Jak sama říká, být v kontaktu s dětmi a předávat jim znalosti pro ni bylo vždy velmi příjemné – a samozřejmě se jí líbila i představa nikdy nekončících prázdnin.
„Když jsem měla poprvé předstoupit před třídu plnou dětí, byla jsem přirozeně nervózní. Ale už od začátku studia na vysoké jsem měla jasnou vizi – přistupovat k dětem s láskou. Nebrat svou profesi jako práci, ale jako poslání. Snažit se děti chápat a respektovat jejich odlišnosti. Být jim kamarádkou, ale zároveň mít respekt. A ten musí mít člověk vrozený – děti si musí svého učitele vážit, důvěřovat mu. Ten, kdo nemá přirozenou autoritu, si ji prostě nevybuduje. A křikem či výhružkami v podobě písemek či zkoušení, jak je to mnohdy běžné, už vůbec ne.“
Děti zůstávají stále stejné
Když se člověk chová k dětem s úctou, chovají se dle Petry s úctou i ony k němu. Samozřejmě jsou i výjimky, které tu byly i v minulosti a budou i v budoucnosti. „Vždycky, když někde poslouchám, jak se z dětí stávají sígři, že jsou hrozné, že se s nimi nedá vydržet, musím se v duchu smát. Já si myslím, že za celou mou více než třicetiletou praxi jsou děti pořád stejné. Pořád vymýšlejí klukoviny, hledají cesty, jak se vyhnout zkoušení či písemce, snaží se přechytračit učitele, připravují si taháky… To snad nikdy nebylo jiné. Samozřejmě jsou mezi nimi i tací žáci, s kterými je opravdu složité vyjít – ale i ti tu byli v minulosti. Poměrově si však myslím, že je to pořád stejné. V čem vidím rozdíl, je styl výuky, otevřený přístup k informacím, využívání technologií, to samozřejmě jde dopředu a ovlivňuje to jak výuku samotnou, tak učitele i žáky. Nemění to ale charakter.“
Horší je to s rodiči
Zatímco dle Petry zůstávají děti pořád stejné, zásadní problém vidí s rodiči. S těmi je dle ní mnohem náročnější domluva než se samotnými dětmi. „S rodiči je to opravdu někdy boj. Zatímco v minulosti většinou maminky či tatínkové dali na doporučení učitelů, dnes mají rodiče svůj vlastní názor, přes který nejede vlak. A učitele neberou mnohdy vážně, spíš naopak. Často si vezmou do hlavy cíl, kam chtějí své potomky směřovat, a nechtějí slyšet, že na to jejich dítě třeba nemá. Navíc jsou rodiče někdy přehnaně aktivní a bombardují nás učitele e-maily nebo zprávami, a stále se na něco ptají, stále něco řeší, i zcela nepodstatné věci. A často se také snaží přebírat zodpovědnost za své děti – kontrolovat, jaké mají úkoly, kdy budou psát písemku… To dřív opravdu nebývalo.“
Největší problém pak Petra spatřuje ve chvílích, kdy děti opouštějí půdu školy a vyrážejí na výlet či na různé kurzy. „Jakmile jedeme na výlet nebo třeba na lyžařský výcvik, zažíváme od některých rodičů doslova smršť telefonátů a zpráv, jak úzkostlivě se bojí o své děti a potřebují mít nad vším kontrolu. Některým rodičům není zaboha možné vysvětlit, že pokud jsme třeba na svahu a lyžujeme, nemůžeme jim zvednout xkrát do hodiny telefon, abychom jim sdělili, že je jejich syn nebo dcera v pořádku. Pokud neodpovíme na zprávu či e-mail okamžitě, jsou někteří rodiče schopní stěžovat si na nás řediteli, případně vyhrožovat školní inspekcí. Někdy se s kolegy shodneme na tom, že nás někteří rodiče doslova šikanují a nejsou ochotni upustit od svých utkvělých představ, že jejich dítě ohrožujeme na životě, že mu ubližujeme, terorizujeme ho nebo ho snad týráme. Takže zatímco dané dítě je naprosto v pohodě a je s ním bezproblémová domluva, o jeho rodičích se to říct nedá. Za mě se tedy nemění děti, ale rodiče. To oni mnohdy dělají mnohem větší potíže než samotné děti – a zatímco s dětmi se dá domluvit, s rodiči je to často vysilující boj s větrnými mlýny,“ uzavírá Petra.
A jaký je váš názor? Změnily se děti? Nebo jsou na vině opravdu přecitlivělí a mnohdy zbytečně akční dospělí? Podělte se o svoje zkušenosti a názory v komentáři.
