Článek
Nedávno jsme se s manželem pěkně pohádali. Neděláme to často, pravda, ale někdy se jedno kupí ke druhému - a bum! Na světě je „chumelenice“ jako vyšitá (Co se všechno schumelí mezi dvěma manželi…). Tentokrát pěkně výživná, nepopírám. Absolutně nemám ponětí, kdo si začal (samozřejmě, že on!), ale během několika minut to u nás vypadalo přesně jako u Homolkových. Už chybělo jen zamykání (To je záklopka, ty šmíráku!), dělání Himálají z peřin (Babo, ty to neuvidíš!) a tanec (Kde já mohla bejt, kdybych neztloustla!)!
Nechyběl ale hod cigaretami (Tady zase Suchánková, něco k nám spadlo, paní Homolková!), spálené řízky (Umělkyně! Máš tu smradu jako v Cařihradu!) i neustálé pochodování sem tam a vyčítání věcí, které se odehrály snad už v prenatálním věku (Pojď, von nám to musí říct. Koho máš rači? Vobě mam rači!).
Já jsem cholerik, takže jsem tu pištivou fistulí vyčítala, obviňovala a vypadala u toho přesně jako Cimrmanem popisovaný Sněžný člověk Játy, zatímco manžel s vytřeštěnýma očima sbíral v hlavě všechny hříchy celé mé rodiny až do sedmého kolena a následně mi je vmetl do zrudlého obličeje. Idylka! To se opravdu povedlo, to vám řeknu! Když jsme tu kolem sebe kroužili a funěli jako zápasníci sumo před mrtvicí a infarktem a schylovalo se ke grandióznímu finále celé hádky, přišla naše malá dcera, postavila se v šatičkách doprostřed kuchyně a s výrazem novorozeného telátka sledovala zmiňovaný hod mými kuřáckými potřebami.
A sakra! Jé, já se zastyděla. To jsou hrozný chvíle, když se rodič neudrží a potom se dívá do dětských očí (jeho očí!), co na vás hledí jako smutný štěňátko… Inu, všichni jsme jen lidé a nervy jednoduše ujedou všem. Já byla rudá! Začala jsem malou utěšovat, že se jako nic neděje, že si s tatínkem jen tak trochu povídáme - a ona mi nafučeně (jeho hlasem a jeho tónem!) oznámila: „To slyšim, jak si povídáte! To totiž slyší všichni venku, jak si povídáte!“ Ajaj!
„Ale to my jen tak…“ vysvětlovala jsem klopotně a sbírala myšlenky. Co jí mám jako říct? Že on si začal? No to si začal! Grr! Hodila jsem vzteklý pohled na původce celého toho tyjátru (To neni tyjátr, dyž v tom člověk musí žít!), který větral začmouděnou kuchyň a drze se smál. Bodejť by se nesmál - já totiž zrovna dcerce vysvětlovala: „No, to se tak stane. Ale hele, ještě se o tebe nepřetahujeme a nemusíš chodit na hřiště do půli těla natržená jako chudák Arnošt Bímů,“ poupravila jsem lehce povídku pánů Š+G, „Nebo jako já, když jsem ještě bydlela s babičkou a dědou z nebíčka. To jsem byla na dva kusy, to je pravda. Já jim musela soudcovat!“ dodala jsem skoro šeptem.
„Chacháá!“ ozval se rozháněč kouře od linky. „No nesměj se. Co já si s nima zažila, to by nevydržel ani svatej!“ smrkla jsem dojatě při vzpomínce na své rodiče, kteří své vzájemné hádky a konflikty vybrousili do neuvěřitelné podoby. To byly opravdu šílený věci. Ti dva se dovedli poštěkat kvůli takovým krávovinám, že i teď se občas při vzpomínce na jejich vzájemné potyčky musím smát nahlas. A kdyby se hádali jen oni dva, to by se dalo ještě snést, ale oni se hádali ve třech - i s babičkou!
Moje babi byla tátova „milovaná“ tchyně, rázná chodská hospodyně, která měla na svého zetě naprosto stejný názor jako on na ni - a ten zde opravdu nemohu uvést, nicméně myslím, že si ta pravá slova dosadí každý čtenář sám. Kain a Ábel byli proti nim milující sourozenci, kteří se podporují, pomáhají si a navzájem jsou si oporou, asi tak! A když se naši hádali, babička vždy neviděna stála někde mezi nimi, smála se jim do vzteky zrůzněných obličejů - a ani o tom, chudák, nevěděla!
Krýplovala si ve svém baráčku v malé chodské vsi 150 kilometrů od epicentra hádky - leč v našem dva plus káká na sídlišti na okraji Prahy se prokazatelně vyskytovala pořád. Doslova zaplňovala celý prostor (spíš prostůrek) malého bytu. Bydlela jim i v hlavě. A nejen v hlavě - svou přítomností nás oblažovala i za pomoci telefonu. „Já tu babu zastřelim!“ řval vždy táta po nějakém výživném babiččině telefonátu, který se z nevinné otázky „Jak se máte?“ zvrhl na: „Tys bl dycky hroznyj muskyj, nidýž se tě Jana neměla brát. Tuta vaše svarba bl strašidelnyj vomyl! Ničehož nic nemáš, ničehož nic nehumíš, ničím nidýš nebureš! Tleto je život, marneči slavenyj, takovedlyj zeťák, to je pro vostudu! Pfuj!“
„Dyž fuj, tak fuj! Maškara jedna!“ řval otec, „To není ani možný, že je tahle striga tvoje máma! Kdepak, měl jsem poslechnout moji mámu, ta mě varovala: Pavle, tam je stará vostrá jako šmirglpapír! A táta to říkal taky. Nebereš si ženskou, bereš si i její rodinu! No, tak jsem si jí vzal! Na co sem myslel?“ „Hele! Trhni si nohou! Na co JÁ myslela! Mně to máma řikala taky. S nim nebureš mět nidýž slušnyj život! Dyby sis vzála tůtoho Karla, co tě chtíl, ten má íčko dům jak hrad a auto z Tuzexu! A ty mi tu budeš vykládat něco o vašich? Tvoje máma, to je taky tchyně jak z pohádky!“ křičela máma.
„Ani slovo! To JÁ se přiženil do takový rodiny, vo jaký se mi ani nesnilo! No řekni, Peťo!“ vzal mě táta do náruče jako nějaké nebohé bezprizorní dítě, co našel na ulici bosé v pytli od brambor. „Já neříkám nic!“ neříkala jsem nic. „Nemotej ji do těch svejch konspirací, jsi tím jako posedlej!!“ vzala mě máma do náruče jako nějakého nebohého podvyživeného sirotka, co chodí s flašinetem po poutích. Každý rodič mě pak popadl za jednu ruku a tahali a tahali, až jsem dopadla jako zmiňovaný Arnošt Bímů z povídky Jak mi bylo líto dětí z rozvrácených rodin.
Když o tom tak přemýšlím, občas bych se měla přirovnat spíše ke Quidu Krumpovi z tohoto úžasného dílka našich mistrů humoru - ten přece nenosil do školy pomůcky, protože mu otec pokreslil písanku karikaturami matky a její matky. Tak to jsem byla přesně já. Ehm! Ale pochopte, já nijak netrpěla. Rodiče milovali srandu, věděli jsme, že to jsou jen takové „třecí plochy“, nemusela jsem se klepat někde v koutě s tím, že se rozvedou… Rozvedla je až mámina předčasná smrt, přičemž tatínek svou ženu záhy následoval. Stejskalo se mu po ní tak moc, že radši zabalil krám a zesnul v pánu!
No jo, ale jejich manželská matiné, při nichž jsem se ocitla v roli arbitra, smírčího soudce, soudce z lidu i svatého Petra, byla až nad poměry výživná. Hlavně když táta žárlil. To se vždy úplně samovznítil jako starosta Varšavy (ještě chyběl déšť sleďů), a následovalo takové hromobití, že by si nad ním s gustem smlsl i pan Dietl. Jemu stačila maličkost a začal mámu podezřívat z temných aktivit, v nichž hlavní roli hrála ona - a muž. Jedno jaký. Metař, voják z protějšího Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova (to byli ale opravdu čiperní kluci, protože spousta holek z vyšších ročníků vycházela základku s bříškem), bachaři z věznice, piloti, policajti…
Táta všem máminým nápadníkům říkal souhrnně Vometáci a žárlil na svou pěknou manželku jako Othello. Ba hůře! Jako jednou, když mu došlo, že máma chodí z práce „ňák moc pozdě“. Poprvé či podruhé neřekl nic, ale když se máma vracela z pošty už týden v kuse o dvě tři hodiny později a kupodivu ve veselé náladě - jindy se vlekla s rukama vytahanýma od balíků a mumlala nějaké kletby, které se zřejmě měly snést na pomazané hlavy vedení Spojů - paranoidní otec pojal podezření, že takto činí kvůli nějakému svému milenci, který se zabydlel v jeho hlavě přímo naproti babičce!
„Čáááu,“ doloudala jsem se tehdy ze školy, jako správný fracek hodila aktovku do kouta, otevřela lednici a tupě jsem do ní čuměla, zatímco můj praštěný otec stál za záclonou a načuhoval ven jako divizna. Jen kukr mu chyběl! „Co děláš?“ zahryzla jsem se do klobásy a pozorovala jeho nevšední počínání: „Vidíš? Pocem! Ne! Tudy ne, jsi vidět! Skrč se! Přískoky!“ štěkl na mě vojenskou disciplínou odkojený otec (děda byl plukovník, on sám kapitán policie). I přikrčila jsem se a v podřepu jako kachna se kolébala k oknu. „Já už nevím, táto. Tohle se přece v normálních rodinách neděje!“ prskala jsem a pomaličku vystrkovala hlavu zpod parapetu jako periskop z ponorky.
„Níž, níž…“ ukazoval mi otec dlaní, „Vejš, můžeš… Eště… Stop!“ zarazil mě a naznačoval posuňky, ať se podívám: „Zorný úhel, zhruba na deseti hodinách. Co vidíš?“ zařval jako skutečný zelený mozek. „Vidím mámu. Jde z práce,“ „Nekul ty oči v sloup! Já tě vidím! Pozdě jde! A takhle se směje už čtvrtej den. Já ji pozoruju. Vzal jsem si dokonce kvůli tomu ranní!“ šeptal maniakálně. „No jo, no. A co?“ „Někoho určitě má. To není samo sebou!“ mumlal táta, a já už s očima ani nemohla koulet, sic by mi bulvy vypadly z důlků. „Už zase! To je furt dokola! A až máma přijde, bude řev a já zase budu muset pískat penaltu!“ letělo mi hlavou.
A taky jo! Když se rozesmátá máma dostavila do bytu, nastal výslech jako ve Slunce senu, když Evík svítila na živočicháře Béďu lampičkou: „Žádný zapírání, všechno vim. Tak znova! Kdo to je? Co je to za vometáka?“ rázoval kolem mámy napumpovaný otec. Maminka se svlékala z poštovní halenky jako had a pořád se usmívala, což ho přivádělo k šílenství. „Peťo! Vidíš to? Ona se směje!“ ukazoval významně (Já jsem přesvědčen, že kdyby mi chrstli vařicí volej do ksichtu, tak se ona bude co? Bude se smát!).
„A proč bych se nesmála?“ smála se maminka. „Protože nikdo normální se nesměje, když jde z práce!“ vyhodil táta do placu argument, který je vlastně tak pochopitelný, že z toho až mrazí! „No tak asi nejsem normální,“ pokrčila máma rameny a něco si zpívala, čímž ještě přilila olej do ohně tátova vášnivého othelovského soužení. Ona si zpívá! Jde z práce pozdě, směje se, zpívá si. Je to jasný! „Ahááá! Tak jo. Chci jméno, chci datum, chci místo…“ vyjmenovával jako Rimmer, když vyslýchal Listera kvůli drogám na učení.
„Co blbneš?“ zarazila se už doopravdy máma, „Peťo, von má zase ten svůj žárliveckej amok, ne?“ „Já nic nevím!“ nevěděla jsem nic. „Já! Se! Ptám! Jak! Mi! Vysvětlíš! Že! Chodíš! Z! Práce! Pozdě!“ mával mámě táta před nosem ukazováčkem a sekal slova jako Baťa cvičky. „A co je ti do toho?“ zněla odpověď jeho milované. „Hodně je mi do toho! Já tě totiž viděl. Jestli se kolem tebe vometá Stránskej, tak budu zlej! To je hroznej úchyl! To bych ti snad ani nepřál!“ zarazil se táta.
Já se začala smát a maminka, které se už vzteky kouřilo i z nosu, vykřikla: „Stránskej! Jsi blbec! Tupec! Já vás chtěla překvapit! Všechno akorát zkazíš!“ zavyla jako šakal. Pak začala otevírat skříně a v amoku vyhazovat úhledně poskládané oblečení vonící levandulí (ach, ta maminčina vůně…), přičemž ječela: „Já budu vedoucí směny! Proto chodím pozdě! Protože mě tam školej! Proto se usmívám! Stránskej!“ křičela, protože ji spárování se sídlištním slintalem, co číhal na ženy v křoví a ukazoval jim svou chloubu (no, chloubu…), velice mírně řečeno naštvalo.
„Stěhuju se k mamince!“ oznámila sbalená máma posléze našemu žárlivci, kterému se rozklepala ruka s cigaretou, stál ve štráfatých trenkách uprostřed obýváku a na tváři měl přibližně podobný výraz jako zmíněný exhibicionista Stránský, když prožíval svou šťastnou minutku, ehm! „Rozvodové papíry obdržíš prostřednictvím mého právníka!“ oznámila mu zvysoka máma, která žádného právníka nikdy neměla a tuto hlášku používala při svých odchodech od stolu a lože vždy, popadla mě za ruku a řekla: „A to dítě nešťastný jede se mnou!“
„Nééé!“ zaječelo dítě nešťastný. „To ani náhodou! Nedovolim, aby to dítě nešťastný vychovávala VONA!“ popadl dítě nešťastný za druhou ruku, táh táh trrrrrrrrh - a bylo vymalováno! Někdy doslova. Vlastně spíše vytapetováno, jako tehdá, když měla maminka na návštěvě jednu alkoholickou kolegyni. O této monumentální hádce a průšvihu intergalaktických rozměrů, který pro změnu zavinila maminka, jsem tu už jednou psala. Ale jelikož tento malér patří mezi naprosto nezapomenutelné klípky ze života naší rodiny, pro představu toho, jak to u nás asi tak přibližně chodilo, jej zde opravdu musím stručně napsat znovu.
Odehrálo se to v době, kdy máma byla velice nespokojená se vzezřením našeho bytu, který tatínek tak pracně získal, aby nás měl kam odstěhovat z láskyplných spárů své tchyně a mé babičky, že. Nelíbily se jí původní erární tapety, které musel vybírat někdo s velkým smyslem pro humor (nebo sjetý jako mišelinky), protože na nich byly muchomůrky zelené (opravdu nekecám!). „Podivej se na ty hnusný houby. A je to celý voloupaný. To je vostuda, to já si sem nemůžu nikoho ani pozvat! To bude návštěva koukat, jak to tu mám pěkný!“ lamentovala ironicky.
Táta rázem zpozorněl: „Kdo přijde?“ vyzvídal opatrně. Jestli zase nějaká slepice od ní z práce… A taky jo! „Katka,“ potvrdila maminka navztekaně, smrkla a už v maličkém kuchyňském koutě připravovala jídlo a pitinky, jak by řekl pan Pivec v Lásce jako trám. „Tak u toho JÁ nebudu,“ prskl táta načuřeně - a začal balit pruty a vezírek, aby mohl co nejdříve vypadnout z dusného bytu na ryby na Záplavy. „Dyť jsi řikal, že se půjdeš podívat na tapety! Do centra!“ mračila se máma.
„Šel bych, kdyby nepřišla ta slepice. Máš smůlu. Katka! Já ji znám. Prsa to nemá (táta měl rád velká prsa u žen, v dnešní době by pravděpodobně seděl ve vězení jako vyvrhel, který nectí zásady nečumět a neskládat lichotky!), ožralý to je už ráno, táhne z toho jak ze sudu, prosím tě, co si s ní budeš povídat? Ty? Jsi samej Dumas a Hugo, vona horko těžko přelouská Čtyřlístek!“ hulákal táta a se sakrováním lezl po kolenou a lovil pod postelí zakutálená olůvka.
„Jedeš na ryby? Já pojedu s tebou!“ hopsala jsem nadšeně, protože mě pranic nelákal panelákový mejdan dvou uchechtaných kámošek! „Máma zase něco provede, bude zle, to je jasný! A já budu pískat konec, sakra,“ mumlala jsem si v duchu. Táta však mou nezištnou nabídku rezolutně odmítl: „Ne! Já sám! Chci si svoje ryby chytat sám! Já sám!“ řval cholericky přesně jako četník Cruchot ve výslužbě, když si chtěl umejt auta.
Naštvaná máma mu nadávala: „Beztak chytíš houbeles. Jako vždycky! Leda vlka. Nebo tě zase okradou!“ Bum! třískly v odpovědi vchodové dveře. „Ať si jde. Přijde teta Katka, bude legrace,“ konejšila mě. Jak prorocké! Legrace skutečně byla, to je pravda. Zmalovaná čtyřicátnice Katka přivrávorala už řádně zpitá, v ruce si nesla vlastní flašku - a ty dvě to rozjely jako zamlada, Kelišová!
Při blábolivém spikleneckém špitání úplných nesmyslů pak došla řeč i na tapety: „A VON si vodjede a nechá mi tu tůdleten hnus, se podivej, íčko samý houby tle. Copa tuto je byt? Copa tuto je pěknyj byt?“ sklouzla máma do chodského nářečí. Katka chvíli přemýšlela, drbala se v sytě žlutých krepatých vlasech a náhle ji osvítil vskutku epochální nápad.
Ten spočíval v tom, že vzala tlusté centrofixy a zlanařila mámu, aby tapety počmárala od stropu po podlahu. Tlustě. Silně. Velice silně! „Nějaký nápisy, to ho k tomu donutí!“ chichotala se Katka. Tak tam ty dvě malovaly, pily, blekotaly, ječely jak podsvinčata a psaly po stěnách, zatímco já jsem usnula. Ráno bylo strašné. Máma brečela, když tu spoušť viděla - a není divu, to byla hrůza!
„Ani zrno nazmar!“ táhlo se přes půl stěny obýváku, obrovská vytlačená písmena doslova blikala a vypalovala se přímo za oční pozadí. „Já chci nový auto! Když ne na benzín, tak šlapací!“ zněl další nápis. „Pavle, nebuď línej! Studený odchov - zdravé tele!“ křičely stěny. To bylo strašný! „Já se bojím, že mě zabije,“ seděla máma na zemi v obýváku a zírala na šílené klikyháky, které trčely do prostoru jako výmluvné pozůstatky bakchanálií dvou praštěných pošťaček!
Když táta přijel a šokovaně se rozhlédl po zneuctěném bytě, předvedl naprosto shodnou reakci jako zmíněný Ludovic Cruchot z Četník se žení, když mu Josepha a Nicole vytapetovaly pokoj! „Á! Á! Á! Á!“ zařval čtyřikrát s vytřeštěnýma očima, načež se otočil, vyběhl z bytu, pak z domu a pak do polí. To byl průšvih! Teď už vytapetovat musel, takže účel to splnilo, jenže s mámou nepromluvil dlouhé měsíce a nebyla jsem tehdy ani natržená do půli těla. Takhle naštvaného jsem tátu ještě neviděla. Ale pak jsem jednoho krásného dne byla vyslána „ven“, zase se smířili a jejich vzájemné chumelenice tak mohly pokračovat vesele dál.
A také pokračovaly. Hodně intenzivní to bylo zvláště v období, když se maminka dostala do jakéhosi předpřechodového rauše a začala ze spaní provozovat bílý sex. Měla totiž období, kdy prostě a jednoduše v noci vyžírala ledničku. Vypadala u toho jako jezinka. Pochodovala temným bytem v noční košili, ve tváři měla výraz vědmy, oči v sloup, hubu dokořán jako Kelišová v Itálii… Rozhodně nebyla zcela při smyslech, když s rázným trhnutím otevřela dokořán lednici, vytahovala z papírů kolečka salámů a sýrů, házela si je nazdařbůh do pusy, naběračkou chlemtala zdrclé a studené omáčky a polívky, vše se vylévalo kolem…
A když byla syta, šla zase spát. Ráno si nepamatovala vůbec nic, bylo jí blbě, brečela a se sklopenou hlavou přijímala tátovy oprávněné výtky, kterých stále přibývalo, až jednou dorazil z práce opravdu rozzuřený: „To snad nemyslíš vážně!“ hodil po mámě svou svačinu, kterou mu večer předtím láskyplně přichystala. „A co? Ty jsi to nesnědl? Vždyť jsem ten salám kupovala včera ráno, byl čerstvej,“ nechápala maminka, která byla tak ráda, že tátovi mohla dát na sváču jeho oblíbenou pochoutku - čerstvý gothaj. Pamatujete na ten pravý, co se po rozkrojení leskl kapičkami tuku a voněl přes tři ulice až za roh? To byla mana mého tatínka.
Nicméně nyní nebyla, jak otec zjistil až v práci mezi kolegy po vybalení vzorně zabalené svačiny: „Podivej se na to! Jak já vypadal!“ mával mámě před nosem dvěma chleby, mezi kterými nebylo nic. Zkrátka dostal chleba s chlebem. „Copak jsem nějakej žebrák z pastoušky, abych lovil po kapsách chlebový kůrečky? Nebo krmil brablence a zachraňoval Zlatovlásku? Chci si kousnout, urafnu - a kde nic tu nic! Ty jsi to totiž v noci sežrala! A víš, co je na tom nejhorší? Ty nejen že jsi sežrala salám, ale ty jsi to v mrákotách zabalila zpátky do ubrousku, navrch si dala jablíčko - a šla jsi spát! Co to vyvádíš! Jsi vůbec normální?“ hřímal.
„Bůůů,“ bulela maminka, která to nechápala, měla v tom období rozházené hormony, přibírala a zase hubla, padaly jí vlasy… No, pochopí to asi jen ženská, co? Ale chlap ne. A zvláště ne můj otec. Gothajem to totiž neskončilo, ba právě naopak - máma sežrala i kus kachny, grilované kuře, paštiku (tu vyjedla a zase přikryla víčko, takže nikdo netušil, že byla prázdná), ba dokonce kousla i do másla (byly v něm vyhlodané stopy od zubů). Potom se poblinkala a šla spinkat, přičemž ráno s úžasem sledovala stopy svého „nočního paše“, jak tomuto nevšednímu chování začal říkat táta.
„Já za to nemůžu! Já vůbec nevím, co se se mnou děje! Jdu spát a probudím se o dvě kila těžší, podívej se, tuhle sukni nedopnu!“ „Se ani nedivím, když ti v žaludku leží MOJE ledvinky. Přímo z pánve jsi to secpala. Ve stoje! Ježišmarjá! Tohle kdyby viděla TVOJE máma, co? Nevím o tom, že by sežrala tři chodský koláče, zapila to kefírem, vybouchla a šla spát!“ byl táta najednou zákeřný jako Jago. Až se toho lekl! On jí staví tchyni na piedestal! Panebože! Dodnes maminku vidím před očima, jak tam stojí v pobryndané noční košilce s puntíčky jako zaražený pilot, brečí, ruce jí jezdí po naprásknutém břiše, v němž se nespokojeně vrtí obří nálož tátových virtuózních ledvinek…
„A jak k tomu přijde to nešťastný dítě? Je jak Zilvar z chudobince, prosimtě!“ ukázal po chvíli přemýšlení na mě, „Vždyť je ve vývinu a matka mu všechno sežere. Jak z nějaký pohádky, fakt! Otesánek. Pecen chleba, vůz se senem, mámu, tátu, pana starostu - to seš ty!“ vrtěl hlavou. Zvláštní, vždycky, když se hádali, byla jsem dítě nešťastný a nebohý, ne spratek drzej! Mamince bylo nesmírně trapně. Nevěděla, jak to řešit. „Já půjdu na gyndu, přece na to musí něco existovat. Ale do tý doby… Leda vyhodit lednici…“ uvažovala nahlas.
„No. Lednici. A jídlo budeme mít kde? Venku je padesát ve stínu,“ huhlal táta a ukazoval z okna na rozpálené sídliště, kde se horkem prohýbaly panely a asfalt se žalostně převaloval v loužích, „Nemáme ani mlíčník nebo křišťálovou studánku. Jsme v Praze,“ mluvil k ní jako učitelka ve školce k nezbednému dítěti s obezitou, co ostatním kamarádům krade bonbony! „No právě, že jsme v Praze. Když s tebou jdu po ulici, vypadám jak mateřská letadlová loď s doprovodným plavidlem. Ředitel masokombinátu s chotí!“ brečela maminka.
„Ale tak já něco vymyslím,“ slíbil hladový otec své nenažrané manželce, která se na něj podívala přibližně stejně jako moje dcera včera na nás - jako novorozené telátko! „No! Vidíš, jsi přece šikovnej… Nějaký zámek. Nebo pastičku na myši. Abych se probudila, víš? Přece nemůžu do smrti žrát ze spaní jako Baloun! Nebo Pandrhola, ten musel kvůli žrádlu zavřít do sudu i smrťáka! To budu přesně já!“ štkala máma, „Pastičku na myši? Do lednice? To sme v nějaký rozvojový zemi? Ach jo,“ složil táta hlavu do dlaní a opět přemýšlel, komu že to tehdy na MNV řekl své ano!
Ale začalo mu svítit v očích. Aby ne! On byl docela vynalézavý, když měl náladu, vyráběl mi i hračky, co by nevyrobil nějakou důmyslnou pastičku pro svou Pandrholku? Ta právě s ostýchavým úsměvem nesla na stůl svůj vymazlený segedín, všude to vonělo a Zilvarovi (mně) se podařilo nabouchat se do foroty, jak se tak říká! Třikrát jsem si přidala - nemohla jsem riskovat, že mi krkavčí matka sežere i zítřejší nášup!
Postupně jsme zalézali do svých postelí, já se zavřela v pokojíčku a moje klimbání bylo občas narušeno vpádem rozvášněného táty, který „něco“ vyráběl: „Fixy. Máš? Jak to, že nemáš fixy? Školačka a nemá fixy?“ brblal. Pak je našel, vrátil se pro papír, hrabal se mi ve stole, odnášel si čtvrtky, pravítko a měl zaujatě vyplazený jazyk. „No. Tohle bude něco velkýho,“ pomyslela jsem si. „Hahá! Už to mám!“ potvrdil mi mou teorii o nadcházející rodinné explozi výkřik od vedle, záhy se ozvalo bouchání lednice, bouchání dveří, spláchnutí záchodu…
Když se konečně rozhostilo ticho, usnula jsem a snila o zabíjačce, ovaru, škvarkách… Jak se poslední dobou u nás vše točilo kolem jídla, měla jsem opravdu sny jako vězeň v hladomorně! A ráno, místo abych se v klidu rozvalovala v posteli a „dočuchávala“ snovou vůni prejtu s kyselým zelím a bramborama, vytáhla mě z postele máma. „Honem! Vstávej, sbal se, tady JÁ nebudu ani minutu. Ani vteřinu!“ tahala mě za ruku z peřin. Vypadala strašně. Byla úplně fialová: „Co je? Co se stalo? Ty brečíš? Mami?“ vylezla jsem z postele. Co to je? To zase něco snědla? Či spíše - kolik toho snědla? A ještě spíše - nechala nám něco?
To víte, že nechala, protože tátovy pastičky slavily velký úspěch a daly jeho nakynuvší manželce ránu přímo na solar! „Podivej se, co mi ten blbec dal do lednice! Podívej se!“ vzlykala máma, po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy a mávala mi před nosem nějakými papírky. Cedulky! „Ježišmarjá, ten tomu dal!“ uchichtla jsem se neuctivě a nevěřícně si prohlížela tatínkovy vymazlené antižrací tabulky, které umístil na každou věc v lednici. Záhy jsem se řehtala tak, že to nešlo zastavit, ač to bylo vůči smrtelně uražené mamince hodně nefér!
Táta totiž opatřil všechny potraviny kartičkou, na níž se skvělo růžovou fixou namalované veselé prasátko s rypáčkem, zakrouceným ocáskem a vypaseným tělíčkem. Doširoka se usmívalo, v kopýtku drželo nafouknutý balónek - a v něm tiskacím písmem až výhružně stálo: „Nežer, nebo praskneš, měchuřino!“ Bum! A tohle bylo v různých obměnách na každém vajíčku, na másle, na párcích, na uzeném, na ovadlých ředkvičkách, na povidlech, na zbytku kabanosu, na bochníku sýra, na miniaturním kousku kuřete, přičemž největší prase trůnilo na hrnci se segedínem.
Ten nesl naprosto jasné známky pokusu o noční paš - maminka se ho dle různých viditelných důkazů snažila vyndat, sundat pokličku, dobýt se k famóznímu obsahu, i naběračku už měla v ruce, když si všimla měchuřiny! A bylo to. Rázem se probrala - a bylo po hladu! Je ale jasné, že byla zasažena přímo v hlubinách ženské duše. „Měchuřina! Já mu dám. Měchuřina! A jdeme!“ křičela. „Ale mami. Tak nápad měl, jen to zase nedomyslel, on určitě nechtěl… Vždyť ho znáš!“
„Ne! Pusť! Pojď! Ani minutu tu nebudu. Nikdýž! Vodstěhujeme se k mámě. Pitomec sprostá! Hlavně že von má pivní břicho jako žok a mně bude nadávat do měchuřin! Já mu dám měchuřinu! Ten se bude divit! Dost! Jdeme!“ „Hele, kam ji táhneš? Ale počkej! Jano! Počkej!“ řval táta v trenkách na chodbě, kde se otevíraly dveře, sousedé v nočních oděvech zmateně vyhlíželi a štěbetali: „Co se u těch Sokolů ZASE děje? Co by se dělo, nic! Vše při starém! Táta po mně natáhl ruku, čapl mou dlaň, tahal mě zpět do bytu - a trhhh, bylo to tu zase!
A takových třeskutých hádek bylo mnohem, ale mnohem víc. Když to teď zvěčňuji pomocí písmenek, došlo mi, že si pamatuji naprosto všechny včetně nuancí a tónu hlasu hlavních hrdinů… Ale koukám, že text je zase dlouhej jako Lovosice, čímž se vám všem omlouvám. Já jak se rozjedu, nevím, kdy mám skončit! Tak třeba někdy příště!
Tak pozor na exhibicionisty, telecí očička a prasata v lednici! Krásný den všem!
