Kamalásky…

Dnes ráno jsem jel kamsi služebně autem. Seděl jsem v autě sám, a tak, aby cesta rychleji ubíhala, jsem si pustil rádio a poslouchal. A oni ráno pouštěli staré hitůvky, prověřené časem. A do uší se mi dostala písnička Kamalásky od Pavola Hammela a skupiny Prúdy, z jejich alba Čas Malín. Psával se rok 1981, když tohle vyšlo, je to už pomaličku půl století…

Pokud snad písničku neznáte, najděte si ten největší a nejznámější server pro sdílení videí, který vás napadne, a název článku si tam rovnou dejte do vyhledávací lupy. To první, co vám vyjede, bude sice sponzorovaný odkaz na cosi jiného, ale hned na druhém řádku si ji můžete poslechnout právě v té podobě, jakou jsem dnes ráno slyšel i já.

A protože je sobota, mám volný den, z cesty už jsem se navrátil, tak mám čas dát si velké kafíčko (s maličkou kapičkou rumu, mňam) , a trošičku přemýšlet o kamaláskách. Konec konců, věk už na to mám. A ony jsou to fakt nádherné vzpomínky, o které se zkusím s Vámi i podělit.

Kvůli GDPR a tak dále si dovolím své kamalásky nazývat jen křestními jmény, čímž vám toho zase až tak moc nesdělím (a když tak jenom o mně), ale… pokud náhodou dámy čtou „Dědu Víťu na Seznamu“, tak… je všechny, každou jednu samostatně, doopravdy moc zdravím. A vzpomínám.

Nevím, tohle bych asi ještě počítat neměl. Byly mi čtyři a půl, možná pět let, a protože oba moji rodiče museli chodit o práce, dali mě do mateřské školky. A tam byla moc fajn paní učitelka Slávka, do které jsem byl jako mrňavý kluk šíleně zaláskovaný. Nehrával jsem si s ostatními dětmi, ale povídával jsem si celé dny s paní učitelkou. A protože vyřídilku jsem měl už tenkrát dobrou, vždycky, když šla moje maminka na schůzku rodičů, tak přišla s tím, že „paní učitelka Slávka o nás ví úplně všechno, dokonce i to, co nevíme ani my sami“.

Hop, už je mi asi 15 let. A jedu sám, bez rodičů, vlakem na turistický výlet. O balení holek ještě vůbec nic nevím, ale v kupé naproti mně sedí neznámá dlouhovlasá kráska. Neumím od ní odtrhnout oči, líbí se mi, pohledem propaluji její blůzku, což ona asi vidí a šíleně se červená, ale to první „ahoj“ přímo ve vlaku nedokážeme vyslovit ani jeden. Že jste to vy, prozradím vám balicí techniku, která mi tenkrát vyšla.

Odskočil jsem si ve vlaku na toaletu, z kapsy jsem vytáhl kousek papírku a propisku, a napsal jsem tam něco jako „Seděl jsem ve vlaku naproti tobě a moc jsi se mi líbila. Jenomže jsem se bál ti to říct. Pokud chceš, moje jméno je Víťa a bydlím tam a tam. Prosím, napiš!!!!“ No a když šla na toaletu zase ona, zmačkaný papírek jsem jí vhodil do tašky, kterou si nechala pod sedadlem.

Během pár dní přišel dopis. Juchůůůů. Slečna Eva bydlela ve městě asi 50 km od toho mého. A tak jsme si jen psali, a psali… až jednoho dne jsme se dohodli, že si uděláme společný výlet. Eva dojela za mnou, já vzal foťák (měl jsem od rodičů drahou zrcadlovku Praktiku, focení a vyvolávání fotek byl tehdy můj největší koníček), a na společné procházce jsem nacvakal kinofilm plný fotek, to tenkrát bylo asi 36 obrázků, plus minus.

Když jsme se vrátili domů, nenapadlo mne nic lepšího, než ty fotky hned vyvolat, aby si je Eva mohla odvézt domů. A tak jsem slečnu, kterou moji rodiče vůbec neznali, nechal sedět u nich v obýváku, ať si tam spolu povídají, co chtějí, a sám jsem se zavřel asi na dvě hodiny do koupelny, kde jsem měl nainstalované fotomisky a zvětšovací přístroj, a vyvolával o duši.

Inu, Eva odjela s krásnými fotkami, ještě teplými ze sušicího a leštícího stroje, ale… byla to její první a současně poslední návštěva u nás. Dopisy potom nějak ustaly a už jsme se pak doopravdy nikdy neviděli. Zbyla jen tahle vzpomínka.

Já jsem jí říkával Danušička. Podobný věk, možná tak o rok víc a podobný případ. Seznámili jsme se tuším na inzerát, ale bydleli jsme od sebe ještě mnohem dál. Psávali jsme si, já (využívaje svůj celkem dobrý sloh) jsem jí dokonce začal psát (na psacím stroji!) knížku na pokračování, „Expedice Arnika“ se to tenkrát jmenovalo, a byla to, alespoň podle mně, tak trošku bondovka a trošku červená knihovna.

Se slečnou Danou jsme se tuším viděli i více než jednou a moje nejhezčí vzpomínka je, jak spolu sedíme v jejím dětském pokoji, a ona jenom pro mně na kytaru hraje a zpívá písničku od Lenky Filipové, „Věnování“. Dodneška, kdykoliv tuhle písničku někde v rádiu slyším, si ji spojím s Danou a hlavou mi běží právě tento obrázek.

Bohužel, velká vzdálenost a vztah jen přes dopisy neměly asi naději na úspěch. Já jsem si později našel jinou, Dana si našla jiného, oba jsme vstoupili do svazku manželského (každý z nás s tím svým dalším) a oba jsme sice asi zůstali kamarády, ale i ta frekvence dopisů se nějak dost snížila, či dokonce ustala úplně. Každý jsme si ale doma nechali krabici od bot, plnou dopisů a fotografií od toho druhého. Z mé strany doopravdová, i když trošku platonická kamaláska.

Speciální případ. Velmi přemýšlím o tom, zda ji zařadit do série „kamalásek“, ale konec konců asi ano, přece jen, byla to moje první manželka, a naše manželství trvalo celých 22 let. Více než třetinu mého dosavadního života. Seznámili jsme se také na inzerát, který si ona, už ve věku osmnácti let nešťastná a zklamaná životem, podala do časopisu Československý voják. Já jsem tenkrát v prvním ročníku studoval vojenskou akademii, bydlel jsem na internátu, Československého vojáka jsme museli povinně odebírat (jeden výtisk na pokoj), ale právě proto, že to bylo povinné, ten časopis nikdy nikdo z nás reálně nečetl.

Jenže jednoho večera odešli mí spolubydlící někam do hospody, nebo na diskotéku, mně se zrovna ten den nechtělo, ale na pokoji jsem se nudil tak moc, až jsem právě tohle číslo Čs. vojáka otevřel. Osud tomu chtěl, bylo to snad jedno jediné číslo toho časopisu, který jsem kdy v životě četl. No a než se kluci vrátili, měl jsem už napsanou i odpověď na inzerát, který, podle mně, volal po tom, že slečna prostě potřebuje pomoc.

Začal jsem za ní mezi svým studiem jezdívat, nejprve občas, postupně pak už na každý víkend, a protože v době těsně předrevoluční bylo tak nějak obvyklé, že se mladí brali opravdu mladí, vzali jsme se, když mně bylo 20 a slečně Mirce pouhých 19 let. Ve světové politice tenkrát zrovna dominoval Gorbačov a jeho strategie urychlení (možná si to ještě ti starší z vás budou pamatovat), a tak jsme to Mirkou tak nějak urychlili také. První dcerka se nám narodila na den přesně pouhých 5 měsíců po svatbě.

Vojáci měli v té době dost privilegia, prostě - byl jsem ženatý voják z povolání, narodilo se mi dítě, měl jsem nárok na služební byt. A tak jsme dostali na jednom ze sídlišť města, kde byla vojenská akademie i maličkou dvougarsonku, a doslova vlítli do společného života.

Protože armáda mně dost překládala z útvaru na útvar, stěhovali jsme se pak ještě mnohokrát. Mirka přitom všem obětavě balila a stěhovala a vybalovala a měnila své práce podle místa, kam zrovna osud zavál mně. Nakonec se mi podařilo splnit její velké přání, a moje poslední působiště u armády se mi podařilo vybavit v jejím rodném městě, kam se moc toužila dostat zpátky. Vzal jsem tam na vlastní žádost podřadnou funkci, o dost nižší, než na jakých jsem pracoval dříve (ale jedinou, která byla volná, a kterou mi v tom městě armáda nabídla), šel jsem platově o dost níž, ale bydleli jsme tam, kde Mirka chtěla.

Když to tak nějak shrnu, prvních asi deset let našeho manželství nám to celkem i klapalo. Jezdívali jsme spolu na výlety, vychovávali naše dvě dcerky, vybudovali jsme si pěkný byt, pořídili jsme si auto a chatu… ale… jak jsem napsal v jedné své básničce, potom se někde něco zauzlilo. Mnohem víc, než by bývalo mi milo.

Já objektivně začal mnohem víc pracovat, aby byly nějaké ty peníze, na rodinu jsem neměl moc času, tatínka viděli více méně jen zezadu u počítače, Mirka měla své kamarádky, se kterými jsem si nerozuměl zase já, doma se postupně objevilo spousta zvířátek - m.j. pes, králík, křeček, morče, andulka, kočky… a já jsem tak nějak získal dojem, že všechna ta zvířátka jsou v bytě důležitější a vítanější než já sám. Pak jsme si museli vzít do bytu její maminku (byla na vozíku, zemřel jí manžel a ona se kvůli svému zdravotnímu postižení o sebe nedokázala postarat sama), moje pracovna se přesunula ze světlého pokoje do tmavé předsíně, a náš vztah se čím dál tím více stával formálnější a formálnější. Zůstávali jsme spolu ne pro lásku, ale protože jsme měli společný byt, protože to bylo ekonomicky výhodné, protože tu byly děti… a tak dál.

Jednoho dne mi Mirka uklízela věci a našla ve skříni zastrčenou historickou krabici od bot, plnou vzpomínkových fotografií a dopisů od Dany. Umíte si, vážení čtenáři, představit, jak se chová třeba taková fúrie - římská bohyně pomsty a kletby? Tak si svou představu vynásobte ještě asi tak desetkrát a získáte celkem dokonalý obrázek toho, co jsem tenkrát zažil. Obsah krabice byl zničen a roztrhán na maličké kousíčky, já musel opravdu pod velmi silným nátlakem napsat dopis, jehož obsah mi byl nadiktován - ve kterém jsem Daně sprostě vynadal za to, že mně „obtěžovala“ a že se s ní rozcházím, a ten dopis pak pořád ještě pod nátlakem zanést i do schránky a odeslat. Brečel jsem u toho a Daně, pokud to čte, se za obsah dopisu ještě jednou omlouvám, fakt jsem to nevymyslel já sám, i když ano, byl jsem to já, kdo ten dopis fyzicky napsal.

Ale moji rodiče mne vychovali tak, že manželku si bere člověk jen jednou za život, a že bouře a roztržky ve vztahu nejsou důvodem k rozvodu, nýbrž že by se mělo opravovat a opravovat. A tak jsem se o to poctivě snažil, však jsem měl před sebou dokonalý vzor - oba moji rodiče ještě žijí a nedávno oslavili už 59 let společného života.

Až jednou, bez předchozích upozornění jsem takříkajíc „z mosta do prosta“ byl postaven před situaci, že rozvést se chce sama Mirka. Nejlíp okamžitě a teď hned. Lidi, asi jsem tu holku měl doopravdy rád, já s tím souhlasil. I s nastavenými podmínkami. Naše dvě dcerky zůstaly u ní, majetek jsme si rozdělili přesně napůl (ona byt, chatu, všechny aktiva a plusy, já staré rezavé auto, svoje oblečení, všechny naše půjčky a všechny minusy), musel jsem opustit byt během pár dní, slíbil jsem platit poměrně vysoké výživné na obě děti a tehdejší situace mně dostala až do exekucí a na pokraj existenčního bankrotu.

Po rozvodu se mnou Mirka přestala úplně mluvit, zakázala to i našim dvěma dcerám (s jednou z nich se dnes už ani neznám, neviděl jsem ji a nepromluvili jsme spolu už déle než čtyři roky, s tou druhou se vztah naštěstí postupně zase normalizoval a teď už jsme zase taťka a dcerka, jak se sluší a patří). Psal jsem třeba zde.

Já se po rozvodu zachránil tak, že jsem se zavrtal do práce, začal jsem makat doslova šestnáct hodin denně, a zapomněl jsem na to, že svět kromě mé práce vůbec existuje. Doslova. Buď jsem spal, nebo jsem byl v práci, nic dalšího neexistovalo. Ale … tenhle odstavec už asi do článku o kamaláskách fakt nepatří, pojďme otočit list.

Moje pracovní nasazení trvalo zhruba dva roky. Pak jsem se podíval od počítače - a zjistil jsem, že venku svítí sluníčko. A že je moc fajn zajít taky ven, jen tak, na procházku.

Znáte tu písničku od Michala Kocába - S cizí ženou v cizím pokoji?

Jo, tak tohle byl chvíli můj případ. A kamalásky - převoznice se v mém životě začaly točit. Jedna za druhou. Žádná ale nebyla vážná, žádná nebyla doopravdy a žádná nevydržela nadlouho. Minimum bylo jediné setkání, jen několik hodin, maximum asi tři měsíce, průměr tak čtrnáct dní. Snažil jsem se navázat nějaký vztah, ale nedařilo se. Potřeboval jsem se z toho svého stavu prostě nějak dostat. Naštěstí tohle období netrvalo moc dlouho, vlastně jenom rok. Dodnes se divím, že jsem i tohle dokázal absolvovat. Bylo to snad ještě náročnější, než ta práce 16 hodin denně.

Ke cti mi slouží, že nikdy v životě jsem neměl dvě holky dohromady. Ta další vždycky přišla, až když ta předchozí odešla. Nikdy jsem nikomu nebyl nevěrný.

Životem ale bleskově proletěly

Sluníčko. Vysoce postavená manažerka. Láska na několik večerů, strávených v hotelu. U ní doma to nešlo, k sobě jsem ji zase nechtěl zvát já. Kromě sexu jsme si ale neměli co říct. Navíc ona aktuálně byla (prý nešťastně) vdaná, a hledala spíše jen rozptýlení. Což já ale v podstatě taky.

Fakt jsem si myslel, že zrovna s ní začnu znovu. Viděl jsem v ní paní dokonalou. I do jiného města jsem se kvůli ní přestěhoval a moc pěkný byt jsem si tam pronajal. Zimní túra s přechodem jednoho většího pohoří. Obložené chlebíčky v bytě její dobré kamarádky, kam mně asi přišla představit. I já jsem ji (na rozdíl od ostatních) představil i rodičům. Myslel jsem to fakt poctivě a upřímně. Nevyšlo to, já měl jenom ji, ona nás měla moc. Souběžně, což bylo to nejhorší. A kromě toho i techtle včetně mechtlí s bývalým manželem, od kterého se nedokázala úplně odpojit.

Skvělý odpočinek v lanovém centru. Neplánované vášnivé rande v hotelovém pokoji. Jízda na čtyřkolce. Kryocentrum, kde jsme se oba zmrazili asi na -180°C. Výborná kuchařka. Ale velmi, velmi rozdílné názory na reálný život. Zcela závislá na svém malém synovi, kterému po svém těžkém rozvodu obětovala celý svůj život. Na reálného chlapa už tam mnoho místa nezbývalo, přestože bych se byl o syna normálně staral. Nedostal jsem důvěru. Přesto děkuji za ty čtyři dny, kdy jsem mohl úplně vypnout a nic nedělat, na nic nemyslet. Občas jsou takové dny potřeba.

Pekla mi buchty a chodívala mi pomáhat s prací do kanceláře, i s její krásnou dcerkou. Chodili jsme na výlety a na kulturní akce. Desetidenní společná dovolená v Řecku. Fotomodelka - mám stovky jejích fotek v plavkách v nejrůznějších pózách - u vody, v hotelu, na loďce, v restauraci, na ulici, všude. Ale v Řecku také zjištění, že v našem životě by byla generálem ona, já bych mohl být sotva vojínem, a to ještě kdo ví jestli. Děkuji, nechci. Auto z dovolené jsem už poslední stovky kilometrů došoféroval úplně mlčky, zatímco jsem poslouchal, jak špatný a mizerný šofér jsem. Dovezl jsem jí až domů a před domem jsme si řekli sbohem. Definitivně a navždy.

Našli jsme se přes seznamovací aplikaci. Oba jsme si tam odklikli, že se k sobě hodíme, počítač nám to rád potvrdil. Podle kompjútru jsme měli shodu 76%, to se jevilo jako dost. Sešli jsme se ale na jediné večeři - vybral jsem dražší řeckou restauraci (neznal jsem ji a já miluji řecká jídla, tak proto). Byla to velmi špatná volba. Rozešli jsme se společně s posledním soustem a nakonec jsem jí jako poděkování za čas strávený společnou večeří poslal básničku „Když chemie nefunguje“.

Chodili jsme společně na fotoprocházky. Trumfovali jsme se (v dobrém), kdo dokáže udělat hezčí a zajímavější fotku. Povídání o všem možném. Ale to bylo všechno.

Děkuji za jediný společný večer ve středověké krčmě a za dokonalý břišní tanec, určený potom na pokoji jen a pouze pro mně. I za dlouhou noc potom a za jedno kalné ráno. Pravda, se snídaní. A pak dlouhý nezájem … ale, to už jsem vlastně zase v jiné písničce. Pojďme zpátky ke kamaláskám.

Konečně ta pravá. Na facebooku hrávala hru Farmville, což já taky. Nejdřív jsme se skamarádili, abychom si v rámci hry mohli vyměňovat ovce a další zemědělské výrobky. Potom jsme si začali vzájemně komentovat a lajkovat fotky, statusy, komentáře. Psávali jsme si hodiny a hodiny v maličkém čtverečku 5×5 centimetrů, tak totiž v roce 2010 vypadal dnešní messenger.

Znala mne jenom z facebooku, ale vydala se za mnou nočním rychlíkem dokonce přes hranice, do jiného státu. Přišel jsem jí naproti na nádraží a poznal jsem ji také vlastně jen podle profilové fotky z facebooku. Dovezla mi krabici brynzových halušek. Strávili jsme společně tři dny a hned další víkend jsem jel naopak já za ní.

Společný výlet do Benátek (zde). Společná dovolená ve Slovinsku (zde). Zjišťuji, že tohle je moje osudová paní. Ne jen kamaláska, skutečná, opravdová, nefalšovaná láska. Na celý zbytek života. Měli jsme se potkat mnohem dřív, stálo by to za to. Opouštím svou práci a stěhuju se za ní. Zásnuby, svatba. I Gitka opouští svou práci a odchází do důchodu. Společná dovolená v Řecku (zde). Dvakrát. Výlety do Budapešti, do Šoproně, na Gothal, do Černé Hory, do Albánie (zde), do Bulharska (zde), do Švýcarska, do polského Zakopaného. A další a další, cestujeme jak jen umíme.

Přežili jsme spolu šílenství v celosvětové pandemii, v covidu (psal jsem třeba zde, zde a zde). Nic se nám ale nestalo, jsme tady, oba živí a jakž takž, úměrně našemu věku i relativně zdraví.

Také problémy, když měla Gitka vážné zdravotní potíže a já šílel z nekvality a z protekcionismu ve slovenském zdravotnictví. Vyřešili jsme bez ztráty kytičky.

Další problémy, moje náhlá ztráta zaměstnání. Těžké, ale řešíme právě teď (psal jsem zde). A také vyřešíme, jako všechno. Nepochybuji o tom. Jsme na to totiž dva. Dva na lásku i bolest, i na hodiny štěstí. Tak jsme si to slíbili. A zatím nikdy, doopravdy nikdy, už je to 14 let, jsem nelitoval, že jsem tuhle dámu potkal. Osude, děkuju za to. A jak doufám, snad jsem si to i zasloužil.

Ne, to není náhrada Gitky, neděste se. To je její dcera, která žije s námi. Není to ani kamaláska (tou se třeba někdy stane pro někoho jiného), pro mě spíš opravdová a nefalšovaná kamarádka. Dali jsme se dohromady, bere mně jako svého (druhého) tátu, já ji jako svoji (třetí) dceru. A rozumíme si spolu, což je také velmi podstatné.

No nic, můj šálek kafíčka s kapičkou rumu už dávno došel. Ne ten první, ale za dobu, kdy píšu článek, už třetí. A můj článek dávno přesahuje 17.000 znaků, což je na blog na Seznamu celkem dost. Takže, jdu si to po sobě přečíst, doplním fotky a potom zmáčknu tlačítko <Publikovat>. Budu doufat, že mi pan editor ten článek schválí na hlavní stránku, aby se k vám dostal. A věřím, že snad se vám povídání o kamaláskách bude líbit. Budu rád, když mi do diskuse napíšete, jak to máte s kamaláskami vy. Kolik jich znáte, kolik je opravdových, a co všechno jste si s nimi už zažili.