Článek
V roce 1966 populární italský zpěvák a herec Adriano Celentano představil na festivalu v Sanremu skladbu svoji písničku s názvem Il ragazzo della via Gluck, což v překladu znamená Kluk z ulice Gluck. Skladba byla pro Celentana hluboce osobní, protože ulice Gluck v Miláně byla místem, kde prožil své dětství.
Píseň vyprávěla o chlapci, který musel opustit svůj domov v dělnické čtvrti a odejít do velkoměsta, a když se po letech vrátil, zjistil, že louky jeho dětství zmizely pod betonem nové zástavby. Ačkoliv se časem z písně stal celosvětový hit, při své premiéře v Sanremu zcela propadla a byla vyřazena hned první večer soutěžní přehlídky.
Do československého prostředí se tato melodie dostala v roce 1969 díky divadlu Semafor. Úkolu napsat český text se ujal Jiří Grossmann, který však zcela změnil původní téma. Grossmann celkem logicky ignoroval Celentanova vzpomínání na dětství i - jak bychom dnes řekli - ekologické motivy a do písně vložil své vlastní pocity.
V té době totiž bojoval s Hodgkinovou chorobou, což je nádorové onemocnění mízních uzlin, a uvědomoval si, že se jeho čas krátí. Text se tak stal jeho osobní zpovědí a oslavou obyčejných věcí v životě. Právě tato upřímnost a vědomí blízkého konce dodaly písni naléhavost, která u posluchačů silně rezonovala.
Interpretace se ujala Naďa Urbánková, pro kterou se skladba stala nejdůležitějším hitem kariéry. Nahrávka vznikla v únoru 1969 za doprovodu skupiny Country Beat Jiřího Brabce, se kterou stabilně spolupracovala ona i Grossmann. Na rozdíl od Celentanova relativně energického projevu zvolila Urbánková klidný a věcný přednes, který nechal vyniknout hloubce slov.
Hudební doprovod posunul italskou melodii blíže k modernímu country stylu a kritika píseň přijala velmi dobře. V dobovém časopise Melodie získala nahrávka hodnocení 3,8 hvězdičky z 5 možných, což bylo na tu dobu poměrně hodně, šlo o nejvyšší skóre v daném vydání. Publicisté oceňovali, že v rámci středního proudu populární hudby vzniklo dílo s takovým citovým nábojem.
Úspěch u posluchačů byl obrovský a píseň výrazně pomohla Nadě Urbánkové k vítězství v anketě Zlatý slavík, kterou v letech 1972 až 1976 vyhrála pětkrát za sebou. Na výslovné přání rodiny ji Urbánková zazpívala v prosinci 1971 na pohřbu Jiřího Grossmanna a o více než padesát let později, v roce 2023, zazněla stejná píseň i při posledním rozloučení se samotnou zpěvačkou ve strahovské bazilice.
Díky Celentanově slávě existuje tato píseň v mnoha dalších jazycích. Velmi známou francouzskou verzi s názvem La Maison où j'ai grandi nahrála v roce 1966 velmi populární zpěvačka Françoise Hardy. V angličtině se skladba proslavila pod názvem Tar and Cement v podání Verdelle Smith a bodovala v hitparádách v Austrálii i Kanadě.
Existuje také švédská verze Lyckliga gatan, které se v severských zemích prodalo statisíce kusů, nebo verze v němčině, norštině a finštině. Mezi nejexotičtější podoby patří nahrávka v kreolštině, kterou pod názvem Quel casinha nazpívala jako duet s Celentanem slavná kapverdská zpěvačka Cesária Évora.
Závidím je jedním z nemnoha příkladů, kdy radikální změna původního obsahu převazté písně nesnižuje její kvalitu, ale naopak ji, v daném národním kontextu a ve spojení se silným životním příběhem autora slov, povyšuje mezi nejvýznamnější písně domácí populární hudby.
Další články o českých verzích zahraničních hitů (výběr):
Lásko, voníš deštěm. Black Sabbath ji nehráli, Rottrová si ji zamilovala, z Nohavici udělala textaře
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Adriano_Celentano
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Grossmann
https://en.wikipedia.org/wiki/Il_ragazzo_della_via_Gluck
https://budejovice.rozhlas.cz/pisen-zavidim-kterou-zname-v-podani-nadi-urbankove-puvodne-znela-v-italstine-8675196
https://brno.rozhlas.cz/nada-urbankova-zavidim-9126049
https://www.prahain.cz/celebrity/grossmannova-pisen-zavidim-znela-strahovskou-bazilikou-fanousci-se-rozloucili-s-nadou-urbankovou-11364.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrela-zpevacka-nada-urbankova-10362
