Článek
Jmenuji se Petr, je mi 56 let a podnikám ve stavebnictví. Dnešní uspěchaná doba vyžaduje velké tempo, a proto byl celý můj život neustále v poklusu. Kromě práce jsem toho nikdy moc nestíhal, na sebe i na rodinu jsem měl velmi málo času. Naštěstí moje práce byla vždy mým koníčkem, a proto jsem ji dělal naplno. A vyplatilo se to – firma neustále rostla. Až donedávna.
K 30. výročí založení firmy jsem dostal nemilý dárek
V loňském roce moje stavební firma oslavila výročí 30 let existence. Kromě oslav se všemi zaměstnanci a obchodními partnery však přišla i nemilá zpráva. Už nějakou dobu jsem se potýkal s nespavostí, nadměrným pocením, bolestmi hlavy a také jsem dost přibral. Přičítal jsem to svému životnímu stylu. Přeci jen mé životní návyky nebyly příliš zdravé – spánek maximálně 6 hodin, někdy i méně, ke snídani káva a několik cigaret, a při tom řešení e-mailů a telefonů ze stavby. Obědy na benzínce, výjimečně během jednání v restauraci. Doháněl jsem to vždy aspoň teplou večeří, kterou mi s láskou připravila moje žena.
Ta mě naštěstí vždy podporovala, starala se o děti i chod celého domu. Sice mě doma moc nevídala, ale jinak ona ani děti v žádném případě nestrádaly – vždy měly vše, co potřebovaly. Několikrát do roka jsme vyrazili na luxusní dovolenou, odkud jsem ale na dálku taky pracoval a zařizoval aspoň ty nejdůležitější věci.
Ale abych se vrátil ke svému zdraví – když už moje problémy začaly být nesnesitelné, zašel jsem k obvoďákovi. Ten mi předepsal nějaké léky a snažil se mi domluvit, abych tolik nepracoval, více sportoval a věnoval se sám sobě. Tehdy jsem se mu trochu vysmál, na takové věci jsem prostě neměl čas. Kdybych ho ale poslechl, možná mohlo být všechno jinak…
Kolotoč se pokazil a přišel šok
Prášky mi sice trochu pomohly, ale ne na dlouho. Vše vyvrcholilo na firemním večírku. Začal jsem na sobě pozorovat určitou nevolnost, která se těžko popisuje, a musel jsem se nechat odvézt domů. Myslel jsem, že to přes víkend vyležím, že na mě třeba něco leze. Ale do pondělí jsem celý zežloutnul. Bylo mi strašně zle, tak jsem hned ráno vyrazil za obvoďákem. Ten mě okamžitě poslal do nemocnice. A tam přišel šok. Museli mi vyoperovat žlučník a dát nějaké stenty do střev. O dalších pár týdnů později přišla poslední kapka – doktoři mi stanovili diagnózu vzácného typu rakoviny, která se rychle šíří a prorůstá do orgánů.
Jak si přejete zemřít? Na následky chemoterapie, nebo na selhání orgánů?
Ano, zní to hrozně, ale doktoři mi dali na výběr. Rakovinu nelze operovat, takže mohu podstoupit chemoterapii, nebo nechat rakovinu bujet dál. Smrti se ale tak jako tak nevyhnu – i chemoterapie růst jen zpomalí, nevyléčí mě. Rozhodl jsem se proto, že zemřu takzvaně ve stoje, bez nevolností z chemoterapie.
Před smrtí chci mít čistý stůl a všechno vyřešené
Myslím, že toto je ta nejrozumnější věc, kterou můžu udělat, abych měl sílu vše zařídit. Chemoterapie by mě třeba vyřadila z fungování úplně a já musím zařídit spoustu věcí. Přepsat firmu na manželku, navštívit notáře, sepsat závěť a udělat spoustu opatření.
Vím, že odchod z tohoto světa se pomalu blíží a nesmím ztrácet čas. Chtěl bych už být jen s rodinou, a ještě se pokusit dohnat to, co jsem zanedbal. Hlavou se mi promítá můj dosavadní život jako film a já bilancuji a hodnotím, co jsem udělal špatně, že dostávám takovou lekci.
Došel jsem k závěru, že život se má žít a není potřeba se za každou cenu jenom honit za penězi. Svou nemoc jsem si vyrobil sám… Možná kdybych aspoň poslechl doktora, bylo by to jiné… Rozhodl jsem se proto aspoň podělit se o svůj příběh, třeba tím někomu otevřu oči, aby si začal vážit života jako takového a nehonil se jen za nesmyslným pozlátkem. Protože někdy stačí jen okamžik a vše zmizí…
