Dějiny islamizace a arabizace nádherného Maghrebu

Islamizace Maghrebu – tedy severní části Afriky zahrnující území dnešní Libye, Alžírska, Tuniska, Maroka, Západní Sahary a severní Mauretánie, kde dnes žije přibližně 110 milionů obyvatel – proběhla podle obecného konsensu relativně rychle, ovšem rozhodně nikoli hladce. Cesta k čistému islámu (můžeme-li tak vůbec maghrebský islám označit, když ve východní části islámského zeměpásu maghrebskému islámu říkají pejorativně marabutismus) byla ve skutečnosti dlouhá a trnitá. Dnes Maghrebu vládne sunnitský islám na pilíři Málikovského madhabu, což ale neznamená, že tam takto vládne od přelomu 7. a 8. století, jak je někdy předkládáno. V tomto textu se budu věnovat širší oblasti Maghrebu a oproti tradičnímu geografickému pokrytí k zájmové oblasti přidám také severní Mali a severní Niger, kde vznikly mimořádně zajímavé synkretismy islámu a tradičních náboženství.

Relativní rychlosti šíření islámu výrazně nahrála skutečnost politického úpadku a mnohých vnitřních pnutí, konfliktů, i nejednoty rozsáhlého území. Obrovské území od pobřeží Atlantiku až po egyptské oázy bylo před islamizací (a také arabizací) osídleno především Berbery, kteří se dělili na dvě hlavní skupiny podle svých legendárních zakladatelů: Beránes a Botr. Tyto dvě početné skupiny se dále dělily na kmeny a bezpočet kočovných nebo usedlých klanů. Berbeři byli známí svou láskou ke svobodě. Nikdy příliš neusilovali o sjednocování či zakládání velkých územních celků s vládnoucí hierarchií. Uznávali rodové právo svých kmenů a klanů. Ještě dnes se může cestovatel zejména v Mali severně od Timbuktu setkat s hrdými svobodnými Tuaregy, kteří mají berbeské etnické kořeny a do současnosti přenesli tradiční kočovný život a vzdor vůči vládním strukturám, které na „svém“ pouštním území naprosto nehodlají respektovat.

V předislámských a předkřesťanských berberských náboženstvích – pro rozsáhlost území a kulturní, náboženskou i politickou rozmanitost je třeba užít plurálu – dominovalo božstvo Slunce a božstvo Měsíce. Berbeři měli v časech starověkého Egypta intenzivní kontakt s Egypťany a jejich náboženství se také vzájemně ovlivňovala, vždyť berberské jazyky se někdy kolem roku 2 000 př. n. l. šířily západně právě z údolí Nilu. Patrně nejstarší památkou přičítanou prapředkům Berberů jsou jeskynní malby v oblasti Tassili n’Ajjet v jihovýchodním Alžírsku datované do období přibližně 10 000 př. n. l. Berbeři a jejich předkové mají na Sahaře hlubokou tradici sahající až do časů, kdy byla Sahara většinově zelená, nikoli hnědožlutá, jako je tomu dnes. Desertifikace oblasti Sahary začala asi na přelomu 5. a 4. tis. př. n. l. Ale dnes je Sahara suchá podobně jako před patnácti tisíci lety. Předpokládá se, že údobí zelené a žluté Sahary se střídají v pravidelných cyklech.

Později se do berberských náboženství propsaly také vlivy punského náboženství, židovství, iberské mytologie a helénských náboženství. Hérodotos (484 př. n. l.–425 př. n. l.) ve své době napsal, že Berbeři pěstovali kult zemřelých předků. Duchy zemřelých předků patrně Berbeři považovali za svého druhu božstva, při nich přísahali a s nimi se radili. Poté, co tázající se člověk vyslovil otázku směrem k zemřelému předkovi, přespal v jeho hrobce, kde ve snu očekával předkovu závaznou odpověď. V dobách, kdy oblast Maghrebu patřila k Římské říši, významně berberská náboženství ovlivňovalo římské náboženství se známým panteonem římských bohů.

Nejstarší písemně doložené židovské osídlení v oblasti Maghrebu pochází ze 3. stol. př. n. l. na území dnešní Libye, ačkoli Židé zde mohli žít již dříve. Židovské komunity se dále rozvíjely během římského období na území dnešního Tuniska, Alžírska a Maroka.

V prvních staletích křesťanského letopočtu se v Maghrebu rozšířilo křesťanství s určitým centrem v Kartágu. Právě v Kartágu působící Tertulián, celým jménem Quintus Septimius Florens Tertullianus (přibližně 150–220) jako první teolog přizval do teologie latinu. Nelze nevzpomenout také kartaginského biskupa sv. Cypriána (210–258) a rovněž nejslavnějšího církevního otce sv. Augustina (354–430), který působil v oblasti dnešního Alžírska. Maghreb dal křesťanské teologii mimořádné myslitele a autory, ale nyní již pojďme k islamizaci.

Arabská vlna

Přelomového roku 640 se do Egypta přihnalo několik tisíc arabských jezdců planoucích pro džihád slovem i mečem, ovšem planoucích (patrně zejména) rovněž pro hojnou gáži a kořist, dobrodružství i slávu, vedených Amrem ibn al-Ásím, jedním z klíčových vojevůdců chalífy Umara. Do konce následujícího roku byl prakticky celý Egypt v rukou Arabů. Jakmile Arabové v Egyptě stabilizovali svou nadvládu, začali se rozhlížet po válečné kořisti a otrocích západně od země na Nilu. Od roku 647 tak podnikali drsné výpravy, které zprvu nijak necílily na stálou okupaci. Později však, když se dostali až na území dnešního Tuniska, a setkali se jen s minimálním odporem, rozhodli se medínští chalífové k cílenému dobytí rozsáhlých území západně od Nilu. Mezitím však také došlo k útlumu expanze z důvodu vnitřní války ve vznikající arabské říši, z níž vítězně vyšel zakladatel umajjovské dynastie Muáwija I. (vládl 661–680), sídlící v syrském Damašku.

Prvnímu velkému dobře organizovanému tažení na západ velel Ukba ibn Náfi v roce 670. Téhož roku založil vojenské a správní centrum (město Kajruwán, na území dnešního Tuniska), které se stalo střediskem dobytých území a výchozím bodem dalších útoků. Teprve mladší legenda připsala Náfimu dobytí celého Maghrebu až k Atlantskému oceánu. Byzantské vojsko sice nebylo pro skvěle motivované arabské nájezdníky větší překážkou, ale podmanění Berberů se ukázalo větším problémem. Svobodní Berbeři se nikterak nehodlali podřídit roztahovačným Arabům a dvě hrdé kultury odkojené vendetou se velmi tvrdě střetly. Nejenže se Berbeři dokázali nájezdům se ctí bránit, ale pod vedením náčelníka Kusajly dokázali tlačit Araby opačným směrem tak úspěšně, že ovládli Kajruwán, kterému poté Berber Kusajla tři roky vládl.

V roce 686 Arabové Kajruwán dobyli zpět a začali se připravovat na další velkou ofenzivu. V té době již mnohé berberské kmeny bojovaly také mezi sebou a oslabovaly tak společnou sílu. Mimochodem Kajruwán je dnes snadno dostupný a pro svou (nejen) islámskou architekturu rozhodně stojí za návštěvu. Tamější velká mešita založená v roce 670 patří mezi nejposvátnější místa islámu.

V roce 695 Arabové dobyli staroslavné Kartágo, někdejší hlavní město a kulturní klenot římské provincie Afrika. Do roku 705 měli Arabové pod kontrolou celé severní pobřeží až k Tangeru, krásnému městu, které je vstupním bodem do Afriky při plavbě ze Španělska. Mnohé berberské kmeny po arabském dobytí území začaly relativně pacifisticky přijímat islám. Islámský monoteismus měl mezi Berbery připravenou půdu zejména díky silně rozšířenému křesťanství, i staršímu vlivu židovství na berberské náboženství. Ve prospěch islámské misie působila i tradiční polygynie. Islamizovaní Berbeři potom velmi efektivně doplňovali arabskou muslimskou armádu, která se po nějakém čase v západní části Maghrebu stala většinově berberskou. Muslimští Berbeři také stáli za dobytím většiny Pyrenejského poloostrova a jeho podřízení arabskému chalífátu.

Islamizace severních Berberů tedy netrvala příliš dlouho, ale jejich postupná arabizace byla mnohem, ale mnohem pozvolnější. Vliv arabštiny na venkovské berberské obyvatelstvo je znatelný až kolem 11. století a hovoříme zde o tzv. berberské arabštině. Pokud se dnes naučíte na marockém venkově arabsky, v Egyptě nebo Sýrii se s touto marockou (berberskou) arabštinou příliš nedomluvíte. Sám jsem v Maroku s arabštinou začínal, a když jsem potom v Egyptě pracoval a ponořil se do studia arabštiny, byly mi marocké základy spíše ke škodě než k užitku. Od 11. století se s rozšiřováním berbeské arabštiny začala výrazněji šířit také arabská kultura, která potom ve své berberizované podobě dospěla až do Sahelu. Chcete-li zakusit doslova pohádkovou tvář berbersko-arabské kultury silně ovlivněné bantuskou Afrikou, doporučuji návštěvu měst, jako jsou malijské Djenné a Timbuktu, nebo nigerský Agadez.

Severoafrické pobřeží Středozemního moře bylo ve svých střediscích kulturně mimořádně vyspělé již v předislámské době, ovšem co se týče vnitrozemí Magrebu, nelze než islamizaci a arabizaci tamějších obyvatel přiznat značný rozvoj vzdělanosti, umění, architektury a dalších oblastí společenského života. V oázách hluboko ukrytých v nedozírných vzdálenostech Sahary tak vznikla střediska s mešitami, madrasami, knihovnami a později i vyhlášenými islámskými univerzitami.

Střet islámu s tradičními náboženstvími

Islamizace Magrebu rozhodně neznamenala okamžité vymazání jiných náboženství, nebo snad hladké opuštění kultu předků mezi Berbery. Protože Berbeři cestovali za obchodem po celém území nesmírně rozlehlé Sahary, bylo pro ně značnou výhodou, že islámská etika také spravedlivě a jednoduše upravovala postoj k obchodu, který se tak stal v islámských oblastech – zejména tedy mezi tamějšími muslimy – snadnějším, předvídatelnějším a méně rizikovým. Lze říci, že islamizace a postupná arabizace Maghrebu vedla k významnému rozvoji transsaharského obchodu. Nejvýnosnějšími komoditami byla sůl, zlato, slonovina a (ačkoli to dnes zní značně nehumánně, tehdy to tak zkrátka bylo) také černí otroci. Ve prospěch šíření islámu také hovořila poměrně jasná a jednoduchá teologie srozumitelná drtivě většinově negramotné berberské i ostatní populaci.

Je třeba si uvědomit, že berberské náboženství bylo diachronně synkretické. Od nejstaršího kultu předků a víry v posmrtný život, přes starší polyteismus s velkým množstvím božstev, kterým v jisté době vévodilo Slunce a Měsíc, nasávalo vlivy výrazných okolních náboženství. Sever Maghrebu byl při příchodu islámu již monoteizován křesťanstvím, přestože Berbeři vedle své křesťanské víry zhusta stále pěstovali kult předků a ještě dlouho po přijetí křesťanství zachovávali svůj způsob pohřbívání, kdy tělo nebožtíka potírali okrem a významným náčelníkům stavěli menší pyramidové hrobky. Křesťanství se v pobřežní oblasti Maghrebu udrželo na poměrně vlivné – i když menšinové – společenské úrovní po několik dalších staletí po islamizaci. Značný vliv měli také tamější Židé, přestože jich nikdy v oblasti nebylo mnoho, ale měli silné postavení v obchodě. V oblasti Kartága bylo kromě sunnitů také nezanedbatelné procento ší’itů a ibádijů, což také vedlo k častým (někdy i krvavým) třenicím.

Poněkud jiná situace vládla na jihu. Zde se islám střetl s množstvím tradičních náboženství, které pevně držely zejména pro nezpochybnitelnou úctu k předkům. Pro přijetí islámu zde vedle pochopitelné nauky a žádoucí polygynie významně hrálo zajištění vyšší lidské důstojnosti a ochrana před otroctvím, neboť Arabové, kteří zde podnikali velké únosy lidí do otroctví, vybírali především z nemuslimů. Islám se tedy z rozličných důvodů šířil i v jižních oblastech Maghrebu, i když je pravdou, že později než na severu. Lidé zde ovšem často islám přijímali ke své původní nezpochybnitelné víře předků a běžnou se tak stala vícečetná náboženská identita, se kterou se hojně setkáváme v sahelském pásu ještě dnes. Dalším fenoménem bylo synkretizování islámu a tradičních náboženství. Lze tedy potvrdit, že Maghreb byl islamizován a později rovněž arabizován, ale zejména v jeho jižní části nelze hovořit o krystalicky čistém medínském islámu. Zároveň je třeba dodat, že první vlna islamizace se týkala zejména severní pobřežní oblasti a směrem na jih do vnitrozemí pronikal islám mnohem pomaleji.

Poměrně brzy se zde začalo dařit súfismu, později v rozmanitých táriqách a myšlenkových liniích. Země Maghrebu se staly domovem významných súfijských šejchů, marabutů a učitelů Koránu, kteří zároveň věštili, věnovali se oneirokritice a léčitelství. Mezi venkovskými muslimy také stále existovaly obavy z čarodějnictví, zejména z uhranutí, a stále přetrvávala silná až náboženská úcta k zemřelým předkům a významným lokálním vůdcům. Protože se někteří maghrebští muslimští marabuti zároveň věnují léčitelství nebo přímo magii a někdy jsou zároveň knězi dalšího tradičního náboženství (například v Mali často kultu řeky Niger, který se nazývá faro), označují muslimové ze Středního východu tyto maghrebské muslimy hanlivě marabutisty. Je také nutné nezapomínat, že při islamizaci Maghrebu písek saharské pouště hojně přijímal červeň krve.

Dnes jsou státy Maghrebu ryze islámskými zeměmi, kde statistiky uvádějí až 99 % populace přináležející muslimskému vyznání. Ačkoli historie přinesla mnohé vnitroislámské třenice konfesí a naukových linií (byly zde poměrně značné vlivy ibádijského i ší’itského islámu i různých unikátních berberských přístupů k islámu), dnes jsou téměř všichni maghrebští muslimové sunnité, dominantní právní školou je tam dnes Málikovský madhab, i když nemalá množina muslimů se hlásí k bezkonfesnímu islámu. Na území dnešního Maghrebu žijí také nepočetné křesťanské minority evropského i berberského původu.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

Audio:

HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS. Hergot! Papež Lev XIV. v Africe: Mezi chudobou, neokolonialismem a duchy předků. O africké religiozitě s doktorem Havelkou. Praha, 7. 6. 2026