Obličejová skarifikace, unikátní tetování, řeka Nil a mocná symbolika kříže

Jednou z výjimečných řek, které jsem měl možnost pomalou cestou následovat od pramenů až k deltám, je řeka Nil – druhá nejdelší řeka světa. Tento pozoruhodný veletok podmínil existenci fascinujícího starověkého Egypta, Núbie a mnoha dalších afrických kultur jižně od Núbie. Starověcí Egypťané jej nazývali jednoduše Řeka.

Jako poutníka, který kotví v zátoce velekněze řádu Melchisedechova, ale nesmírně rád vyplouvá vstříc neznámým zátokám celého oceánu, mě zaujala symbolika kříže, která vyvěrá z rozličných kultur po celém toku Nilu od Samburů se záhadným křížem na čele v oblasti pramenů Bílého Nilu, přes křesťanské kříže etiopské u pramenů Modrého Nilu, tuarežské kříže v poušti u dávno vyschlých pramenů Žlutého Nilu, středověké křesťanské nubijské kříže v oblasti soutoku Nilů, až k raně novozákonním egyptským křížům v deltě řeky a staroegyptským nilským křížům převzatým koptskými křesťany.

Nikde jinde v Africe se časem a prostorem neprolamuje symbolika kříže k srdci poutníka tak intenzivně a v tolika dějinných vrstvách jako v oblasti Nilu po celém jeho toku. Jestliže staroegyptský nilský kříž – anch – představuje život, respektive věčný život, křesťanský kříž má podobnou výpovědní hodnotu (přemožení smrti a věčný život) a je více než zajímavé vztáhnout symboliku kříže jako věčného života k řece, která je dárcem a podmínkou života časného, jenž se podle křesťanské víry do věčnosti trvale vtiskne. Ačkoli křesťané nilský kříž převzali a ten má vizuálně blíže latinskému kříži (s delším sestupným ramenem), uvidí cestovatel mnohem častěji kříže řecké, tedy rovnoramenné, v mnoha lokálních variantách.

Nil v nejstarších textech a jeho jedinečná role v dějinách spásy

Fascinující Nil, který byl svědkem zrodu a uskutečnění patrně nejzajímavějších kultur světových dějin má adekvátní odezvu v literárním odkazu starověkých kultur: o řece hovoří nejen prastaré egyptské a kúšitské texty, ale také židovská Tóra. Černá řeka, jak jí také Egypťané nazývali, hraje významnou roli v mnoha nejstarších dochovaných textech lidstva. Řeka však také zasáhla do náboženské oblasti, a dokonce lze tvrdit, že měla důležitou roli v křesťansky chápaných dějinách spásy (historia salutis) – zahrála hlavní úlohu v jedné z deseti velkých egyptských ran, které vedly k vítěznému exodu Hebrejů z otroctví v Egyptě do svobody v Kanaánu, zemi přislíbené Hospodinem.

Pro Egypťany se v tu chvíli změnila z řeky života v řeku smrti – čas se obrátil, co živilo, zabíjelo –, pro Hebreje ze symbolu věznitelů v symbol osvobození. Pro pozdější křesťany je řeka symbolem přechodu, paschy, východu z otroctví do svobody a později skrze Krista ze smrti do života. Řeka je odedávna provázána se symbolem života, ale v jisté míře také smrti – jako vždy jde o úhel pohledu (dost možná na stejnou skutečnost).

Spasitel světa u Nilu

Ježíš z Nazareta, syn Marie, ženy Josefa, spolu s matkou a (adoptivním) otcem záhy po narození prchají do Egypta, patrně do židovské komunity sídlící na břehu Nilu, ze strachu před Herodem, jak nás o tom informuje evangelista Matouš. Zatímco ve Starém zákoně vyvolený lid od Nilu prchá, Nový zákon naopak začíná úprkem k Nilu, kde je pro spasitele světa bezpečno. Uvádí se, že svatá rodina pobývala v Egyptě asi čtyři roky.

První měsíce rodina pobývala pravděpodobně na území dnešní Káhiry (která si na své založení musela ještě dlouho počkat), tedy na Nilu, ve významné židovské komunitě, která byla soustředěna kolem druhé nejdůležitější židovské synagogy po Jeruzalémském chrámu; v té době zde stála velká pevnost nazývaná Babylon, ovšem svatá rodina ze strachu o život musela putovat dál, do jižní části země, tedy Horního Egypta. Cesta nevedla jinudy, než podél toku Nilu. Spasitel světa a jeho symbol – kříž v mnoha variantách – je tak s Nilem spjat nerozlučným poutem.

Nilský kříž

Egypt se stal jednou z prvních zemí světa, kde se ujalo rané křesťanství a kde rostly a sílily prvotní křesťanské komunity. Za praotce hlasatele Krista je tam obecně považován svatopisec Marek, který se měl stát prvním biskupem v Alexandrii. Vedle nilského kříže života, který byl ve starověkém Egyptě hojně používán, vstoupil do oblasti dolního toku Nilu rovnoramenný křesťanský kříž (jeruzalémského a řeckého typu) a později také byzantský kříž s rozšiřujícími se rameny.

Před expanzí islámu byl Egypt křesťanskou zemí, kde mimořádně kvetlo tvůrčí teologické myšlení: v Alexandrii v prvních staletích našeho letopočtu vznikla velmi významná katechetická škola, která (zjednodušeně řečeno) kladla důraz na Ježíšovo Božství (tzv. škola logos–sarx) v opozici k antiochijské katechetické škole kladoucí důraz na Ježíšovo lidství (tzv. logos–anthropos). K nilskému kříži života tak přibyla další vrstva symbolu, aby se posléze oba kříže spojily v tzv. koptský kříž.

Teologické spory, které vyvolal Arius a jeho následovníci, byly řešeny už na prvních dvou velkých koncilech – v Niceji (325) a Konstantinopoli (381). Ještě ostřeji se vyhrotily na Efezském koncilu v roce 431. Tam se rozhořel spor mezi patriarchou Cyrilem z Alexandrie (376–444) a jeho konstantinopolským protějškem Nestoriem (381–451). Týkal se tzv. communicatio idiomatum – tedy otázky, zda lze božské i lidské vlastnosti přisuzovat jednomu a témuž subjektu, vtělenému Logu.

Cyril Alexandrijský kladl důraz na jednotu osoby Ježíše Krista – podle něj byly božská a lidská přirozenost v Kristu spojeny, přičemž hlavní a určující zůstávala přirozenost božská. Toto učení, později nazývané hypostatická unie, přijal koncil v Efezu v roce 431 a odmítl Nestoriovo pojetí, které oddělovalo obě přirozenosti. Nestoriovi příznivci však výsledky koncilu neuznali a založili vlastní směr, známý jako nestoriánství. Cyrilovu linii ještě více vyhrotil jeho žák Eutyches, který tvrdil, že Kristus má po vtělení už jen jednu, a to božskou přirozenost – lidská se podle něj v té božské zcela rozplynula. Tento výklad, známý jako monofyzitismus, vyvolal ostrý odpor konstantinopolských teologů a vedl ke svolání koncilu v Chalcedonu roku 451.

Koncil slovy papeže Lva Velikého učí (na základě Tertuliánových a Augustinových tezí), že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech – Božské a lidské, nesmíšeně a nerozděleně. Jenomže vlivná větev alexandrijské školy již v té době vyznávala tzv. monofyzitismus (mono – jedna, fýsis – přirozenost), tedy učení, které velmi zjednodušeně tvrdí, že vtělením Logu Božská přirozenost plně pohltila tu lidskou, a tak Ježíš Kristus byl nositelem pouze Božské přirozenosti.

Papež Lev Veliký ve slavném listu Tomus ad Flavianum označil alexandrijský monofyzitismus za blud a rozkol byl na světě. Nutno ale doplnit, že i nauka o monofyzitismu byla různě vystínovaná a některé její subtilní formy v podstatě bylo možné s chalcedonskou definicí skloubit. Vyžadovalo by to ovšem oboustranný zájem. A ten zjevně mnohem spíše nebyl. Alexandrijská církevní obec výstupy Chalcedonského koncilu nepřijala a oddělila se. Vznikla tak samostatná křesťanská monofyzitská církev, která dodnes coby Koptská pravoslavná církev dominuje křesťanským společenstvím v jinak většinově muslimském Egyptě.

Egyptští křesťané převzali symbol nilského kříže a s mírnou úpravou jej začali na dolním toku Nilu používat jako křesťanský symbol již v prvních staletích našeho letopočtu, ovšem dále též používali rovnoramenný kříž. Později vznikl samostatný koptský rovnoramenný kříž a koptský kříž z nilského kříže života; tyto symboly se prolamují k poutníkovu srdci ze stěn památek datovaných do první poloviny 1. tisíciletí. Později k nim přibyly křesťanské kříže latinské, etiopské, v některých oblastech také papežské a patriarchální. V oblasti dolního toku Nilu se tak navrstvily symboly kříže v nevídané intenzitě. Jednoduchý symbol, který má v mnoha prastarých kulturách své další významy, mimo jiné i vyjádření číselné hodnoty, nesl jasné poselství: protnutí existenciální nesmyslnosti lidského života a odkaz k životu věčnému.

Núbijský kříž na soutoku Nilů

Putuje-li cestovatel podél toku Nilu proti jeho proudu na jih, dostane se do dřívější Núbie, kam se křesťanství rozšířilo již ve 4. století a záhy se stalo většinovým náboženstvím nubijských království. Zatímco v Egyptě zatlačil symboliku kříže do pozadí půlměsíc nedlouho po vzniku islámu, v oblasti Núbie převládal kříž až do vrcholné scholastiky, kdy rovněž ustoupil půlměsíci.

V současném hlavním městě Súdánu Chartúmu si cestovatel musí vybrat, zda bude sledovat tok Modrého, nebo Bílého Nilu – obě cesty jsou krásné, ani jedna není nijak zuřivě bezpečná (cestu může přerušit kulka do překvapené hlavy), ale rizika vyvažuje nesmírná pohostinnost Súdánců. Modrý Nil zavede poutníka do Etiopie mezi tamější křesťany. Cestou k pramenům Modrého Nilu tak může sledovat symboly rovnoramenného křesťanského kříže i tzv. etiopského, tedy bohatě zdobeného kříže latinského typu (někdy v jedné z variant nazývaného lalibelský kříž), ale také kříže svatého Antonína ve tvaru písmene T.

Křesťanství má v Etiopii velmi dlouhou tradici, obvykle se hovoří o 4. století jako počátku významnějšího rozšíření křesťanství na území dnešní Etiopie, tehdejšího Aksumského království. Vzhledem k novozákonní výpovědi může být křesťanství přítomno v oblasti dnešní Etiopie již od prvních desetiletí jeho existence. Ve Skutcích apoštolů čteme, že došlo k pokřtění etiopského hodnostáře a vyslance etiopské královny, který putoval do Jeruzaléma, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností jako vyslanec etiopské královny, a to ještě před obrácením Šavla z Tarsu.

Ačkoli se v biblických výkladech běžně uvádí, že Etiopií je myšleno území Núbie jižně za prvním vodopádem (kataraktem) na Nilu, který je nedaleko dnešního Asuanu, není to tak jednoznačné, jak to biblický výklad Jeruzalémské Bible i výklad katolického překladu Nového zákona předkládá. Mohlo jít o území Núbie nebo (podle mého soudu spíše) o území Aksumského království, které se v té době formovalo a pokrývalo část dnešního severního Súdánu a část dnešní Etiopie.

Vůbec tedy není vyloučeno, že etiopský vyslanec putoval skutečně z etiopského území, kde patrně bývala slavná Sábská říše a od doby krále Šalomouna a královny ze Sáby zde existoval židovský kult Hospodinův. Je tedy docela dobře možné, že na významné židovské svátky odtud v nepřerušené tradici putovali vyslanci etiopských královen či králů Šalomounovy královské dynastie.

U pramenů Modrého Nilu tak najdeme nejen Kristův kříž, ale dokonce symbol Kristova kříže v židovské (Davidově) hvězdě, neboť některé kmeny zde údajné pocházejí z židovské krve podle prastaré ústní tradice odvozované od syna krále Šalomouna a královny ze Sáby. U jednoho z pramenů Nilu tak dnešní cestovatel může spatřit nejniternější spojení staré a nové Boží smlouvy v jednotě jejich symbolů.

Prameny Žlutého a Bílého Nilu a tajemné kříže Tuaregů a Samburů

Údolí Howar, pozůstatek bývalého Žlutého Nilu vyschlého před několika tisíci lety, zavede poutníka až do Čadu, kde se setká se zajímavou symbolikou tuarežského kříže, jenž může být a patrně je pozůstatkem křesťanského kříže. V současnosti existuje 21 typů tuarežských křížů, z nichž některé mají podobu zdobeného rovnoramenného kříže a některé se nápadně podobají egyptskému kříži života a koptskému kříži.

Sleduje-li cestovatel tok Bílého Nilu, opustí jižně od soutoku obou Nilů symboliku nubijského středověkého křesťanského kříže a v Jižním Súdánu narazí na současný křesťanský kříž, jenž je plodem novodobé křesťanské misie. Je poměrně obtížné pokračovat dál k prameni, neboť různé přítoky, které mohou být označovány jako potencionální prameny Bílého Nilu, jsou v několika zemích.

Naši cestu tedy zakončíme až téměř na rovníku u etnika Samburů. Ženy tohoto zajímavého etnika totiž na svých čelenkách nosí zvláštní kříže, které visí z čelenky přes čelo mezi obočí. A tak už od nejzazších pramenů fascinující řeky Nil promlouvá k poutníkům symbolika kříže, která po proudu nabírá na intenzitě a v deltě, v místě své „eschatologické plnosti“, kde řeka kenoticky vychází sama ze sebe, může poutník vnímat tisíce let trvající vrstvení symboliky kříže. Není v Africe jiného místa, kde by tomu bylo podobně. Na druhé straně se zde ale varianty křesťanského kříže, jako je ondřejský kříž nebo svatopeterský kříž, příliš nevyskytují.

Obecně lze říci, že africké kultury v nilské oblasti tendovaly ke zdobení křížů v rozličných variantách a výsledkem jsou velmi květnaté křesťanské kříže etiopské, rozmanité varianty krásných křížů tuarežských i designově tajemné kříže domorodých etnik u pramenů Nilu. S těmito fascinujícími bohatě zdobenými kříži kontrastuje vkusně jednoduchý rovnoramenný kříž prozařující poselství naděje a spásy skrze tisíciletí nejen podél životadárné Řeky.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

Audio:

ČESKÝ ROZHLAS. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas