Článek
Každý, kdo se seriózně zabývá problémy v mezilidských vztazích, postupně pochopí, že jádro těchto konfliktů leží v osobní integritě jednotlivce. Základní principy jako respekt k druhému, důvěra a porozumění se odvíjejí od toho, jak vnímáme osobní integritu svou i druhých. Vztah rodiče a dítěte je mimořádný především proto, že jde o nejintenzivnější vazbu.
Já se zabývám popularizací Jungovy typologie osobností. Už jsem o tom napsala mnoho článků, prostřednictvím kterých dávám k dispozici užitečné poznání. Základem tohoto poznání je skutečnost, že lidé nejsou stejní. To ví každý, přesto neustále požadujeme, aby se lidé chovali stejně. Druhé lidi přirozeně hodnotíme optikou své vlastní osobnosti. Pokud shledáváme odchylky, považujeme je za nedostatek či neschopnost druhého.
Prohlašujeme, že rozdílnost mezi lidmi akceptujeme, ale stále máme tendenci zlobit se na ty, kteří se chovají odlišně. Odlišnost totiž vnímáme jako ohrožující a ohrožení akceptovat nechceme. Všímáme si nedostatků druhých a začínáme pochybovat. Bojíme se, že nás ostatní budou považovat za nedostatečné, protože to tak děláme také. Tyto úvahy nás motivují k boji a jsou pravým důvodem naší duševní nepohody. To, jak reagujeme na odlišnost druhých je součástí naší životní strategie, ale k tomu se ještě dostaneme.
Být sám sebou a být se sebou spokojený. To je vrcholná potřeba každého člověka, která je ve společnosti opravdu těžko dosažitelná. Výchova a uznávané společenské normy totiž upřednostňují pravý opak. Jsme vychováváni v pochybnostech o sobě samých, je nám důrazně doporučováno, abychom nebyli sami sebou, ale raději byli tím, kdo je druhými akceptován. To vyžaduje nácvik určitého nepřirozeného chování, jinak známého jako dobré vychování. Kdo to nedokáže je k politování a nemá nárok na spokojenost.
Ve středním věku se pak začínáme cítit podvedení, pátráme po „svém pravém já“, toužíme být autentičtí, udělujeme si právo „být sami sebou“, protože zjišťujeme, že chovat se přirozeně vlastně není nic špatného, že tím nikomu neubližujeme. Zjišťujeme, že doposud jsme ubližovali sami sobě, že nám bylo ubližováno a máme toho dost. Mnoho lidí nechce omezovat své děti v tom, jaké mají být, aby byly akceptovány. Chtějí pro své děti svobodu, chtějí, aby se společnost naučila akceptovat individualitu. Je pochopitelné, že někteří to vnímají jako ohrožující, protože začínají vynikat odlišnosti, za které se už dotyční nechtějí stydět tak, jak to bylo zvykem.
Typologie osobností nám odhaluje prostý fakt, že nikdo nechce být jiný, než ve skutečnosti je. V nejzákladnější podstatě existuje pouze osm životních strategií. S jednou z těchto strategií se narodíme a nikdo na tom nic nezmění. Pokud je strategie rodiče a dítěte shodná, je to pro vývoj osobnosti dítěte výhodnější než naopak. Neshoda totiž generuje mnoho neviditelných překážek vzájemného soužití. Ve jménu lásky se můžeme naučit klamat druhé, můžeme v tom být i dlouhodobě úspěšní, ale cena, kterou za takové chování platíme, je vysoká. Popíráme tím svou vlastní identitu. Pokud nemůžeme být sami sebou, nejsme totiž nikým. To má mnoho přirozených důsledků. Tím nejzřetelnějším je fakt, že nesneseme přítomnost nikoho, kdo se chová svobodně a přirozeně, především tedy malých dětí.
Všechny pokusy změnit osobnost člověka jsou předem odsouzeny k nezdaru. Není možné změnit dítě, právě tak, jako dospělé dítě nemůže změnit své rodiče. Možná je těžké to přijmout, ale je to první krok správným směrem. Přestat bojovat s tím, že věci jsou takové, jaké jsou, znamená mimo jiné přestat od druhých požadovat něco, co nejsou schopni poskytnout. Mezi základní kompetence dospělého člověka patří schopnost vědomě upustit od planých nároků, které má vůči druhým.
Nyní se podíváme na osobní integritu člověka, optikou osmi životních strategií. Jsem si jistá, že zde se nachází klíč k odstranění drtivé většiny problémů v mezilidských vztazích. Hovořím o poznání, které umožňuje smíření a odpuštění. Poznat sám sebe, smířit se s tím, kdo jsem a uvědomit si vzájemné odlišnosti, to je za všech okolností dobrý nápad. Nic nebezpečného v tom nespatřuji. Podotýkám, že prospěšné je vnitřní usmíření, neboť v některých případech je skutečné usmíření dvou lidí nemožné. Vnitřní usmíření je ale rozhodující a zcela dostatečné. Jde nám totiž o naši vlastní duševní rovnováhu. V dalším kroku se nabízí otázka, do jaké míry má smysl pokoušet se o převýchovu druhých? Na to už si musí odpovědět každý sám.
Jungova typologie osobností pracuje s osmi základními psychickými funkcemi. Pro osobnost člověka je rozhodující, které dvě psychické funkce od narození preferuje. Jedna z nich je vždy introvertní, druhá je extravertní. Na osobní integritu druhých působíme svou extravertní psychickou funkcí (v mé terminologii Potenciálem Talent, Kreativita, Empatie nebo Racionalita). Každý z nás preferuje jeden z těchto potenciálů a podle toho se chováme k druhým. Vzhledem k tomu, že odpouštět znamená rozumět, podíváme se konkrétně jak se to projevuje. Každá níže uvedená kategorie skrývá dvě životní strategie, které se od sebe liší vlivem druhého (introvertního) Potenciálu. Nám jde ale o nejzákladnější vzorec.
Potenciál Talent – své blízké absorbuje
Není snadné si to představit, ale lidé, kteří preferují Potenciál Talent, si těžko uvědomují své vlastní meze a hranice osobnosti druhého. Jejich vztahy jsou intenzivní až symbiotické. Používají nadsmyslové schopnosti porozumění druhým. Umí se do druhého člověka vcítit tak precizně, že to druzí mohou vnímat jako ohrožení. Ze vztahu s Talentem se instinktivně snaží uniknout, což může být pro Talent nepochopitelné a zraňující. Budu se opakovat, když řeknu, že Talent je Potenciálem pravé lásky a štědrosti. Jsou to lidé, kteří vědomě neubližují, ale velmi těžce nesou, pokud jim je ubližováno. Mají vrozený cit pro spravedlnost, který se může snadno změnit v osobní vendetu ve smyslu „oko za oko“. Preferovat Talent znamená být schopen čehokoli, pokud jde o lásku nebo nenávist. Malý Talent doslova mrzačí sám sebe, aby vyhověl představám svých rodičů. V dospívání musí vynakládat úsilí k tomu, aby respektoval hranice osobnosti druhého, jeho soukromí, majetek atd.
Potenciál Empatie – obětuje vlastní integritu
Na druhé straně spektra se nachází lidé, kteří preferují Potenciál Empatie. Tito lidé usilují o vnější harmonii, jsou schopni vnímat jedinečnou mezilidskou atmosféru a umí se orientovat podle nálad druhých. Jejich strategií je přizpůsobení a sebeobětování. Své vlastní potřeby potlačují a vždy se snaží vycházet vstříc potřebám druhých. V každém věku dokáží plnit i nevyřčená přání druhých. Empatické děti jsou snadno zvladatelné, záleží jim na tom, aby byly druhými akceptovány. Snadno si vytvoří závislost na autoritě. V průběhu dospívání je třeba učit tyto děti spíše sebeobraně, což mnoho rodičů bohužel podceňuje. Sebeobětování svých dětí dokonce považují za výchovný úspěch.
Potenciál Racionalita – suverénní autonomie
Lidé, kteří preferují Potenciál Racionalita se o druhé lidi prakticky nezajímají. Jsou to lidé, kteří si nejlépe uvědomují svou vlastní integritu a málokdy si něco berou osobně. Racionalita je Potenciál, který ze všech nejlépe chápe povinnosti, a především touto optikou vnímá mezilidské vztahy. Určitá rezervovanost je patrná už v dětství, s dětmi tohoto typu je možné se na všem domluvit, jsou velice samostatné, suverénní a spolehlivé. Již v dětství vyžadují projevy respektu, což bývá problém, zejména ve vzdělávacím systému. Nechtějí se podřizovat ničemu, co jim nedává smysl a je prosazováno silou. Jejich život se odvíjí v častých konfrontacích, sporech a debatách s cílem něčemu se naučit a sebe samé zdokonalit. To může být pro jiné osobnosti náročné, urážlivé či obtěžující.
Potenciál Kreativita – nic jako osobní integritu neuznává
Opět jde o opak svého druhu. Životní strategie lidí, kteří preferují Potenciál Kreativita, může být pro druhé lidi nebezpečná. Vnější regulace však postrádá smysl. Skutečně efektivní je zde pouze vlastní uvědomění dotyčného. Lidé tohoto typu se neobejdou bez interakce s druhými. V dospělosti mají silnou potřebu druhé napomínat, usměrňovat, zpochybňovat a převychovávat. Pokud se jim to nedaří, snadno ztrácejí sebekontrolu a své požadavky prosazují velice emotivně. Nejdůležitější otázka v dospívání těchto dětí zní: kdo tady koho vychovává? Dospělí tohoto typu jsou obecně zastánci nejtvrdší výchovy děti, bez ohledu na to, zda děti mají nebo ne. Své vlastní děti však rozmazlují, chovají se vůči nim ochranitelsky a požadují pro ně privilegia.
Potenciál Kreativita je zdrojem klíčových manažerských dovedností, protože má silnou potřebu ovládat druhé. Je přirozeně nestabilní, což způsobuje vnitřní konflikt, který v člověku s věkem narůstá. Je to pozoruhodná směsice dovedností, vlastností a obraných mechanismů, kterou není snadné popsat či vysvětlit. V praxi by však bylo nesmírně užitečné, pokud by se všechny ostatní osobnosti naučili rozpoznat a lépe reagovat na životní strategii Kreativních lidí, zejména těch, kteří se již potýkají s vnitřními běsy.
Tito lidé chtějí nekalými prostředky vykonávat vládu nad druhými, zejména svými blízkými. Využívají morálních zásad, aby se domohli nadřazeného postavení a okamžitě požadují podřízení druhého. Falešná pýcha jim slouží jako nástroj, kterým vtahují ostatní do své vnitřní bídy a utrpení, aniž by si to sami uvědomovali. Přechod mezi manažerskou dovedností a neomaleným vytěžováním mezilidských vztahů je přitom plynulý.
Všem, kteří se cítí být obětí právě tohoto chování doporučuji prozřít. Uvědomit si vlastní rovnoprávnost s neakceptovat nic, co sami nechcete. Heslo zní: mám právo na svůj vlastní život a nehodlám se za to nikomu omlouvat. I za těchto okolností lze dosáhnout vnitřního smíření, zvolit přijatelnou komunikační strategii a udržet funkční vztahy. V tomto případě je pouze náročnější obhájit vlastní integritu a neustupovat.
Ohledně zdroje informací vás nechci klamat, celý článek píšu z hlavy, a přitom pochopitelně používám myšlenky všech autorů, ze kterých čerpám i pro svou vlastní knihu. Jsou to autoři jako: C. G. Jung, Sigmund Freud, Erik H. Erikson, Daniel A. Hughes, D. Keirsey a M. Batesová, Mgr. Šárka Míková a další. Dnešní článek je ale především inspirován obdivuhodnou prací Heinze P. Röhra.
