Článek
Když v roce 1972 vstoupil do kin film Kmotr režiséra Francise Forda Coppoly, stal se celosvětovým fenoménem, na čemž měla zásadní podíl hudba italského skladatele Nina Roty. Ústřední milostný motiv si okamžitě získal posluchače po celém světě. Jeho vznik ale provázely v Hollywoodu silné neshody.
Francis Ford Coppola se na podzim 1971 vydal do Říma za Ninem Rotou, známým z filmů Federica Felliniho. Rota navrhl nostalgické téma s mandolínou a trubkou, jež evokovalo staré sicilské kořeny. Vedení studia Paramount Pictures však bylo proti. Producenti považovali hudbu za příliš sentimentální pro gangsterský film a žádali její výměnu.
Coppola se za skladatele nekompromisně postavil s přesvědčením, že právě kontrast mezi krutostí podsvětí a tichou lyrikou dodává příběhu hloubku. Ve filmu melodie provází sicilský pobyt Michaela Corleoneho a jeho vztah k Apollonii. Je vyjádřením mafiánova čistého citu, stojícího v opozici vůči drsnému světu zločinu.
Skladbu provází také známá aféra z udílení Oscarů za rok 1972, kde patřila k hlavním favoritům na vítězství v kategorii filmové hudby. Krátce před ceremoniálem se totiž ukázalo, že Rota stejný motiv použil už v roce 1958 v italské komedii Fortunella režiséra Eduarda De Filippa.
Ačkoliv byla dřívější podoba podstatně rychlejší a laděná do frašky, melodická kostra byla stejná. Přísná pravidla akademie vylučovala partitury s dříve zveřejněnou hudbou, a tak byl Rota na poslední chvíli diskvalifikován a jeho nominaci nahradil film Slídil. Osud však přinesl zadostiučinění: o dva roky později Rota Oscara získal za Kmotra II, který s týmž motivem opět pracoval.
Mimořádný zájem o filmovou melodii brzy vedl ke vzniku zpívané podoby. Americký textař Larry Kusik napsal slova písně Speak Softly Love, intimního vyznání o slovech šeptaných tak tiše, aby je slyšelo jen nebe.
Píseň v roce 1972 nazpíval Andy Williams a vytvořil z ní mezinárodní hit bodující v žebříčcích magazínu Billboard. Vlastní verzi nazpíval také Al Martino, představitel fiktivní pěvecké hvězdy Johnnyho Fontana (o němž se spekuluje, že byl inspirován osobností Franka Sinatry a jeho údajnými styky s mafií) v samotném filmu. Skladba se šířila rovněž v instrumentálních úpravách pianisty Rogera Williamse či dua Ferrante a Teicher.
V Československu se kmotrovského tématu chopil kapelník Karel Vlach a svěřil ho své hlavní pěvecké interpretce i životní partnerce Yvettě Simonové. Zpěvačka novinku poprvé představila roku 1973 v Československé televizi v rámci cyklu pořadů Vlachova orchestru. Příznivý ohlas vedl k natočení studiové nahrávky, kterou Supraphon vydal v roce 1974 na singlu s písní Nečekej dál na druhé straně.
Autorem českého textu byl Zdeněk Borovec. Namísto doslovného překladu vytvořil samostatnou úvahu o citovém zrání, paměti a životní vyrovnanosti. Základní náladu písně vystihují hned úvodní verše: „Sen lásky znám, ten slétne k nám jak z nebe sníh. Dny jdou a jdou a najednou zní všude smích.“
V refrénu pak Borovec nabídl životní bilancování: „Pánem svých snů jsme každý sám, vzal's víc než dal, však přesto dál sen lásky znám.“ Simonová, velmi populární zpěvačka opírající se o pěvecké školení, interpretovala píseň se svou typickou přirozenou noblesou, bez patosu a laciného sentimentu.
Pro Simonovou, jež se mimochodem právě letos 4. listopadu dožila neuvěřitelných 98 let, a kterou mělo publikum spojenou zejména s populárními duety s Milanem Chladilem, znamenala píseň vítanou sólovou příležitost. Sen lásky se stal trvalou součástí jejího repertoáru a pravidelně se vracel na výběrových albech, jako byla kompilace Sladké hlouposti, trojdisk Zlatá kolekce či edice věnovaná textům Zdeňka Borovce.
Rotova melodie se prosadila po celém světě a byla otextována v mnoha jazycích. V Itálii zlidověla pod názvem Parla più piano v podání Gianniho Morandiho. Zvláštní postavení má sicilská podoba Brucia la terra, jež zazněla ve filmu Kmotr III a kterou do repertoáru zařadil tenorista Andrea Bocelli. Francouzskou verzi Parle plus bas proslavila zpěvačka Dalida, ve španělštině zněla jako Amor háblame dulcemente a v portugalštině Fale baixinho v podání Wanderleye Cardosa.
V němčině vznikla adaptace Sprich leise, Liebe. Mimořádný úspěch slavila píseň ve Finsku, kde ji pod titulem Puhu hiljaa rakkaudesta nazpíval Fredi a počátkem roku 1973 s ní ovládl finskou hitparádu. Ve východním bloku bodovala maďarská verze Gyöngéden zpěváka Györgyho Kordy i ruské pojetí Tri slova od Emila Gorovece.
V Japonsku ji s textem Kazuyi Senkeho nahrál Kiyohiko Ozaki a Andy Williams tam vydal nahrávku kombinující angličtinu s japonštinou. Písně se ujal také čínsky mluvící prostor, kde vznikly nahrávky v podání zpěvaček Tsai Chin a Yao Si Ting. Vznikla rovněž arabská adaptace s doprovodem tradičních dechových nástrojů, jež přirozeně propojila filmový motiv s orientálním zvukem.
Další články o českých verzích zahraničních hitů (výběr):
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Godfather_(soundtrack)
https://en.wikipedia.org/wiki/Nino_Rota
https://ondarock.com/reviews/italian-milestones/1972-nino-rota-the-godfather-il-padrino/
https://ums.org/2023/11/15/why-nino-rotas-score-for-the-godfather-is-so-memorable/
https://www.kultura.cz/profile/37810-zdenek-borovec
https://cs.wikipedia.org/wiki/Yvetta_Simonov%C3%A1
