Jak jsme cestovali v devadesátkách: Naposledy do Sovětského svazu na odborářskou dovolenou

Celý systém výběrových rekreací ROH byl totiž založen na dlouhodobém plánování, které pracovalo s mnohaměsíčním předstihem. To znamenalo, že během letních prázdnin roku 1990 se stále ještě uskutečňovaly cestovní kontrakty nasmlouvané v éře „reálného socialismu“. Československo už přitom mělo za sebou první svobodné volby a byl v chodu odsun sovětských vojsk.

Zatímco v předchozích dekádách byly letecké zájezdy do Sovětského svazu, zejména ty směřující do exotičtějších destinací jako třeba Gruzie, považovány za vrcholnou odměnu pro ideologicky prověřené pracovníky – mnohdy ředitele, náměstky státních podniků a různé funkcionáře či zasloužilé zaměstnance – po otevření západních hranic nastal dramatický zvrat. Pro většinu dřívějších aspirantů na tyto cesty se najednou stal „východní směr“ neatraktivním. Více lákaly i individuální cesty do Rakouska či SRN a dříve nedostatkové poukazy na letecké rekreace do Moskvy a jiných východních destinací začaly na závodních výborech doslova ležet ladem.

Právě tento nezájem vytvořil historickou šanci pro skupinu občanů, kterým by byl podobný zážitek ještě o rok dříve z kádrových důvodů zcela odepřen. Podniky se ocitly v ekonomické pasti; pobyty byly zaplaceny z fondů FKSP a jejich nevyužití by znamenalo administrativní i finanční ztrátu. V rámci snahy o naplnění kapacit tak došlo k uvolnění kritérií. Dříve přísně sledované kádrové profily a pořadníky byly nahrazeny prostou otázkou, kdo je ochoten v daném termínu odletět. Do letadel směr Moskva tak začali usedat také lidé, kteří byse díky svému postavení na okraji hierarchie k podobným výhodám nikdy nemohli přiblížit. Pro tyto „nové cestovatele“ představovala cesta do SSSR v roce 1990 fascinující zkušenost. Letecký most mezi Prahou a Moskvou, obsluhovaný stroji Aeroflotu či ČSA (většinou se jednalo o tupolevy), je přenesl do světa, který se nacházel v postupné transformaci, trochu jiné než té československé.

Vzpomínky na tyto cesty mnohdy popisují kontrasty mezi relativním luxusem letecké dopravy, ale i následné péče o rekreanty, a narůstajícími společenskými rozpory ještě nedávno velmi mocného státu, jehož rozpad již započal. Cestující se stali svědky mnoha zvláštních situací – vzpomínají například na dlouhatánské fronty před první sovětskou provozovnou McDonald’s otevřenou v Moskvě. Čekávalo zde prý více lidí než na vstup do Leninova mauzolea. Nebo na protestující lidi shromážděné okolo Kremlu, kde se zrovna konal XXVIII. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. Během tohoto mimořádného krizového sjezdu byl tehdy schválen nový status strany, který tak formálně ukončil její monopolní postavení na politické scéně v SSSR. V té době také ze strany demonstrativně vystoupil Boris Jelcin, tehdejší hlasitý kritik konzervativních proudů, který se těšil obrovské popularitě. Návštěvníci tehdejšího Sovětského svazu si také všímali chátrajícího veřejného prostoru, všudypřítomných soch „velkých komunistů“ či počínajících nepokojů v oblasti Kavkazu.

Tato éra „zbytkových“ zájezdů skončila tak rychle, jak začala. S příchodem roku 1991 a přechodem na zúčtování ve volně směnitelných měnách ceny dopravy i ubytování v SSSR vzrostly, čímž éra levných odborových rekreací na Východ definitivně zanikla. Rok 1990 tak zůstal v paměti účastníků jako bizarní mezičas – doba, kdy se člověk mohl díky byrokratické setrvačnosti a náhlému nezájmu elit podívat do srdce impéria za cenu, která byla v podstatě symbolická, a s pasem, který už mu nikdo neposuzoval optikou politické loajality.

Jednou z atraktivních lokalit, které stihli rekreanti z Československa takto navštívit, byl i futuristický hotel nacházející se na Krymu, nedaleko Jalty. Tento ikonický objekt, známý jako Sanatorium Družba, byl uveden do provozu v polovině 80. let dvacátého století. Objekt byl společnou investicí sovětských a československých odborů. Zatímco futuristická vize byla dílem architekta Igora Vasilevského, technické řešení stavby se opíralo o československé průmyslové technologie, zejména v oblasti nosné konstrukce využívající typová sila. Stavba reagovala na extrémně komplikovaný terén nad pobřežím Černého moře – byla proto usazena na trojici masivních železobetonových věží, které nesou prstencovou strukturu připomínající zavěšenou kosmickou stanici. Tento technicky odvážný koncept, dimenzovaný dokonce na silné seizmické otřesy, dal vzniknout jedné z nejradikálnějších staveb pozdního sovětského modernismu. Interiér nabízel na svou dobu nadstandardní vybavení – bazén zavěšený mezi nosnými jádry, kino, restaurace i léčebné provozy – a celek působil jako autonomní, téměř utopický svět oddělený od okolní reality. Právě tato kombinace technologické exhibice, architektonické extravagance a relativního komfortu činila z Družby mimořádně lákavý cíl pro rekreanty i v létě 1990.

Podle vzpomínek pamětníků se nelétalo jen k moři, ale také na poznávací cesty. Jeden z mých známých se podíval v červenci 1990 třeba nejen do Moskvy, ale i do dalších zajímavých míst tehdejšího Sovětského svazu. Když jsem se ho ptal, co všechno mu utkvělo v paměti, dlouze se o čtrnáctidenním zájezdu rozvykládal. O cestovatele bylo podle jeho slov velmi dobře postaráno. Program byl většinou organizovaný a pestrý, vše bylo dopředu zajištěné a na tu dobu nadstandardní – běžně se například podával kaviár nebo si připíjeli sektem. Vše bylo již v ceně. Jejich skupinu tvořilo přibližně padesát turistů z různých koutů Čech a Moravy. Jednalo se prý o běžné pracující různých profesí a zájmů či věkových skupin, určitě ne o klasické „papaláše“.

První destinací byla Moskva. Z mezinárodního letiště Šeremeťjevo je odvezl autobus do slušného hotelu, jenž se nacházel ve spíše okrajové části města. Blízko ale byla stanice metra, takže Moskvu mohli poznávat buď organizovaně ve skupině, anebo individuálně. V hotelu bydleli také cizinci ze Západu, prodávaly se v něm suvenýry, které parodovaly KGB i Gorbačova, a poblíž se nacházelo běžné panelové sídliště s občasným malým pravoslavným kostelem. Při cestě z hotelu na metro ho tenkrát zaujal bídný stav domů i veřejného prostoru. Centrum Moskvy bylo upravené, ovšem když člověk zabrousil do bočních ulic, stav se rychle zhoršoval. Údajně navštívili řadu míst, nechyběl ani organizovaný vstup do Kremlu, vystáli si frontu, aby se podívali na nabalzamovaného Lenina.

Po přibližně pěti dnech v Moskvě se celá výprava přemístila letecky ke Kaspickému moři do Machačkaly, hlavního města Dagestánu. Ubytováni byli v malém spíše zanedbaném hotelu, kde je trápili zejména komáři. Byly jich prý mraky. I když je vždy před spaním i během noci pobili desítky, každé ráno byli nově poštípáni. Ale to prý byla snad jediná vada na kráse v jinak zajímavé oblasti.

K moři – kousek za město – je vozil řidič, který se jmenoval Ahmed. Za skly autobusů prý běžně vídali portréty Stalina. Ten byl v té oblasti oslavován jako hrdina, dokonce si údajně zdejší lidé doma dělali malé soukromé oltáříky s jeho podobiznou. Stalin jako ikona. Přitom už i v Sovětském svazu byl otevřeně ostře kritizován za zločiny, jejichž byl strůjcem. Když se na tento rozpor čeští turisté ptali místních, bylo jim řečeno, že Stalin sice nějaké chyby udělal, jenže – jak pravili – když se kácí les, tak létají třísky.

Během pobytu v Machačkale byly organizovány také výlety do okolí. Spolucestující prý ale dávali přednost spíše koupání v moři s pocitem, že nám toho „Rusáci“ už ukázali dost, jak podotýkali. Proto se prý třeba vynechal plánovaný výlet k vodní elektrárně ležící hned pod Kavkazem. Naopak se jelo do Derbentu, kde si prohlédli zdejší starobylou, ještě předarabskou pevnost. A pak se opět letecky vrátili do Moskvy a autobusem se vydali ještě na sever do historických měst Jaroslavl a Rostov. Tam mého známého překvapil v restauraci šváb. Nejprve ze škvíry vystrčil tykadla a pak vylezlcelý. Přivolaný číšník ho smetl látkovou utěrkou, zašlápl a s úsměvem prohlásil: „No problem!“ Možná zrovna absolvoval první lekce angličtiny, jak si poté turisté říkali. A také proto byl zřejmě přiřazen k jejich obsluze jako specialista na zájezdy ze zahraničí. Drobným dobovým paradoxem však je, že většina z hostů z Československa by se ale stejně tenkrát lépe domluvila rusky než anglicky.

Tato až lehce bizarní kapitola dějin cestování se uzavřela stejně náhle, jako se otevřela. Pro mnohé účastníky těchto „zbytkových“ zájezdů se cesty do SSSR staly symbolem konce jedné éry. Zatímco se dívali na chátrající pomníky stalinské éry nebo popíjeli sekt v futuristických kulisách krymského sanatoria, sledovali v přímém přenosu rozpad impéria, které se snažilo udržet dekorum pomocí kaviáru a nacvičených úsměvů personálu. Když se pak v létě 1990 vraceli domů letouny TU-154, vezli si v kufrech nejen suvenýry, ale i poznání, že svět, do kterého patřili předchozích čtyřicet let, nenávratně mizí v propadlišti dějin.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech:

***