Pionýrský kroj či tepláková souprava: Co nám maminky balily na letní tábory?

Na to vše jsem si vzpomněl, když jsem nedávno na půdě rodného domu, kde jsem celé dětství a dospívání bydlel, našel letitý kufr, v němž jsem vozíval vše potřebné na dětské tábory nebo třeba do školy v přírodě. Na vnitřní straně jeho víka se ještě dochoval seznam věcí, které jsem v něm tenkrát měl sbalené. Tyto seznamy sloužily jako pojistka, aby děti při balení na cestu domů nic nezapomněly. Také o tom jsem už psal v článku Jak jsme cestovali za socialismu: Dětské tábory u nás i v zahraničí.

Když jsem si ten seznam po letech znovu četl, překvapilo mě, co všechno jsme si tehdy na čtrnáctidenní tábory vlastně brali s sebou a že se nám to do ne zrovna objemného kufru všechno vešlo. Dvě teplákové soupravy, svetr, flanelka, trička, pionýrská košile, několik druhů obuvi i pláštěnka. Jenže táborový život i program byl pestrý a probíhal za každého počasí a nikdo příliš neřešil, jestli se dítě ušpiní nebo promokne. Spíš se počítalo s tím, že se převlékne.

Zvláštní kapitolou byl právě pionýrský kroj – tedy bledě modrá košile a rudý šátek. Někdo si s sebou vezl i zelenou „turistickou“ pionýrskou košili, dívky přibalily sukni. Kroj se nenosil denně, ale měl své místo na některých večerních nástupech, třeba při slavnostním zahájení či ukončení tábora. Byl to svým způsobem sváteční oděv, i když jsme ho tehdy takto úplně nevnímali. Někdo se samozřejmě chlubil různými odznáčky, červenými hvězdičkami či nášivkami, já osobně jsem to ale spíše ignoroval. Nicméně košili s šátkem jsem měl s sebou také, pionýry jsme byli v té době snad všichni.

Zajímavý je i samotný kufr. Nebyl to žádný moderní zavazadlový systém na kolečkách, jaké se používají dnes, ale jednoduchý výrobek z tehdejší produkce, často značky Kazeto. Můj nalezený kus tomu přesně odpovídá – světle hnědý, lehce odřený, s kovovými zámky a jednoduchým madlem, okraje byly vyztuženy plastem. Rozměry kolem 66 × 45 × 17 centimetrů odpovídají tehdejším standardům. Kufr byl vyroben nejspíše z lakované tvrzené lepenky. Uvnitř byl jednoduchý, žádné kapsy, stěny oblepené papírem.

Právě velikost zavazadla byla limitující, kufr se často nepodařilo zavřít napoprvé. Nebylo výjimkou, že jsme si na něj museli sednout, aby kovové přezky zacvakly. Některé věci se do kufru ani nevešly. Boty, které nebyly zrovna na nohou, se často převážely zvlášť v tašce. Přesto kufr sloužil jako hlavní „skříň“ po celou dobu pobytu – uložený pod postelí ve stanu nebo v chatce. Odtud jsme si každý den vytahovali potřebné oblečení. V závěru pobytu se pak z tohoto prostoru stávala džungle, která si žila vlastním životem. S hygienou jsme to tenkrát myslím moc nepřeháněli a vlastně si ani nepamatuji, že bychom někdy přibalený Trimin, tedy prací krém určený pro ruční praní, využili. Největší výzvou pak bylo na konci tábora všechny krámy do kufru zase nacpat.

Dnes, s odstupem času, působí ten starý seznam věcí i samotný kufr jako drobný artefakt své doby. Připomíná nejen dětské tábory, ale i způsob života, kdy se věci používaly opakovaně a měly vydržet roky.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech:

***