Píšu krátké příběhy ze života skutečných historických postav, jejichž osudy by zasloužily román, ale do něj se mi moc nechce. Jednou nebo dvakrát týdně.

A jako guilty pleasure píšu Penumbru. Sérii povídek z Křemíže, malého moravského města v alternativní historii habsburské říše osmdesátých let devatenáctého století.

Dvakrát týdně se nad střechami snese vzducholoď. Parní stroj v továrně za řekou ještě skoro voní novotou. Dílna na Křižíkově svítí celé noci elektrickým světlem, a věc, která se v ní staví, prý nemá zůstat na místě, kde ji nechají. Na Kovářské pracují lidé, kteří by snad podle moderní vědy ani existovat neměli. V kapitulní síni se podepisují listiny, které do Křemíže přicházejí z Vídně bez pečetě. V kasárnách sedí velitel, jenž poslouchá dva pány a oba o tom vědí. V arcibiskupském paláci jsou dveře, které se neotevřely čtyřicet let. Na telegrafní úřad přichází depeše z Vídně dřív, než ranní vlak dorazí z Olomouce. Vlak na nádraží končí; kdo z něj vystoupí, sem přijel s nějakým úmyslem. Dobrým nebo špatným.

Dvanáct lidí tady žije své životy. Už brzy se všechny převrátí naruby.