Článek
Don Eugene Gibson, narozený v dubnu 1928 v Severní Karolíně do chudé rodiny pachtýřů, neměl cestu k hudebnímu uznání snadnou. V dětství se potýkal s koktáním a silnou plachostí, kvůli čemuž hledal únik v poslouchání rozhlasu. Školní docházku ukončil již ve druhé třídě a v dospívání ho zásadně ovlivnilo seznámení s jazzovými nahrávkami romského francouzského kytaristy Djanga Reinhardta, které formovaly jeho vlastní kytarový styl.
Koncem čtyřicátých let sice založil skupinu Sons of the Soil a nahrával pro různé společnosti, jeho vlastní pěvecká dráha však dlouho stagnovala. Objevil však v sobě schopnost psát silné písně, což dokázal v roce 1955 baladou Sweet Dreams.
Skutečný zlom v jeho životě i kariéře nastal v roce 1957, kdy žil v maringotce severně od Knoxvillu. Podle dobových vzpomínek se nacházel v hluboké finanční i osobní krizi. V den, kdy mu exekutor kvůli dluhům zabavil televizor a vysavač, zůstal Gibson sám s kytarou a během jediného odpoledne napsal dvě skladby, které později pomohly definovat moderní country hudbu: Oh Lonesome Me a I Can't Stop Loving You.
Pro nahrávání první z nich se v prosinci 1957 spojil s producentem a slavným kytaristou Chetem Atkinsem v nově otevřeném studiu B společnosti RCA v Nashvillu. Atkins a Gibson učinili zásadní rozhodnutí eliminovat tehdy povinné žánrové nástroje, jako byly housle či steel kytara, a nahradili je čistým zvukem akustických kytar, klavíru Floyda Cramera a doprovodných vokálů skupiny The Jordanaires.
Tento na svoji dobu moderní styl, kombinující country s prvky popu a rokenrolu, se zapsal do historie jako „Nashville Sound“. Skladba se stala okamžitým hitem, vedla countryový žebříček po dobu osmi týdnů a dokonce pronikla na sedmé místo popové hitparády Billboard Hot 100, což Gibsonovi otevřelo dveře do slavné Grand Ole Opry.
V polovině šedesátých let procházela československá populární hudba obdobím velkého rozvoje, spojeného s přejímáním západních vzorů a jejich adaptací na domácí trh. V roce 1965 připravoval tehdy šestadvacetiletý zpěvák Karel Gott své debutové album Zpívá Karel Gott, které bylo sestaveno převážně ze singlů nahraných v letech 1964 a 1965. Mezi vybranými nahrávkami byla také Gibsonova melodie, kterou pro českou verzi otextoval Gottův dvorní spolupracovník Jiří Štaidl.
Štaidl, který před svou úspěšnou profesní drahou vystřídal zaměstnání pomocného dělníka, pošťáka či kulisáka, patřil nejprve k týmu divadla Semafor, později spoluzaložil neméně úspěšné divadlo Apollo. Tragická autonehoda v roce 1973 jeho život sice předčasně ukončila, zanechal však po sobě rozsáhlé textařské dílo, které dodnes patří k vrcholům domácí pop-music.
Štaidl měl osobitou zálibu v ptačí tematice, což dokládá řada jeho dalších textů jako Proč ptáci zpívají, Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš?, Žaluju ptákům či Konec ptačích árií. Při tvorbě českého textu pro Ptačí nářečí se samozřejmě zcela odklonil od původního amerického námětu, v němž opuštěný muž naříká nad samotou. Štaidl místo toho vytvořil hravé vyprávění z ovocného sadu o milostném vztahu dvou kosů.
Skladbu nahrál Karel Gott 23. února 1965 s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu za řízení Josefa Vobruby, přičemž výrazný klavírní part odehrál Rudolf Rokl. Píseň vyšla jako singl na gramofonové desce Supraphonu, kde druhou stranu tvořila skladba Josefa Zímy Chvíle doprovázená orchestrem Karla Vlacha.
Ohlas písničky byl mimořádně silný a Ptačí nářečí se zařadilo mezi trvalé hity Gottova raného tvůrčího období, které ze zpětného pohledu bylo bezesporu jeho kvalitativně nejlepší érou. Ostatně není náhoda, že ptačí nářečí se stalo jednou z nemnoha Gottových písní, které pronikly i do zpěvníčků amatérských kytaristů a k táborákům.
Publicista Pavel Klusák, autor Gottovy biografie, ve svém zhodnocení této zpěvákovy éry uvedl, že představovala „věk nevinnosti československé pop music“, ze kterého je cítit odhodlání talentu bojujícího o svůj vzestup. Někteří pozdější kritici poukazovali na zajímavý paradox, kdy byl původně smutný americký originál o osamělosti přetvořen do podoby energického a hravého šlágru, což označovali za interpretačně výborně zvládnutý krok.
Svým způsobem nová kapitola v historii této české verze se otevřela v roce 1992, kdy píseň získala nový kabát ve stylu tzv. jižanského rocku. Skupina Žlutý pes, kterou v roce 1979 založil překladatel a hudebník Ondřej Hejma, nahrávala ve studiu album Hoši z východního bloku. Hejma do studia přizval Karla Gotta, aby si Ptačí nářečí zazpívali společně právě v dravějším kytarovém aranžmá s účastí kytaristů jako František Kotva či Zdeněk Juračka.
Pamětníci uvádějí, že se Gott projevil jako naprostý profesionál a píseň, kterou měl v repertoáru tři desetiletí, nahrál s obrovským gustem. Spojení Gottova hlasu s energickým rockovým doprovodem posunulo skladbu blíže k drsnějšímu kytarovému stylu. Komerční úspěch tohoto spojení nicméně nebyl takový, jak se očekávalo. Ten zaznamenal Žlutý pes až s dalším albem Yellow Dog a velkým dobovým hitem Sametová.
Melodická přitažlivost Gibsonovy písničky vedla k tomu, že byla adaptována v mnoha světových jazycích. Mezi nejstarší evropské verze patří francouzská úprava Oh Quelle Nuit z roku 1959, kterou nazpíval šansoniér Sacha Distel. V německy mluvících zemích vzniklo několik verzí; velmi známou se stala nahrávka americké rockabilly zpěvačky Wandy Jackson z roku 1965, jejíž německý text napsal Ralph Siegel.
Své verze představily také severské státy. Ve Švédsku píseň v roce 1965 nazpíval Per Myrberg pod názvem „Stackars Mej“ a ve Finsku ji v roce 1975 nahrála skupina Jussi & The Boys jako „Oon Yksin Niin“. Nizozemská skupina The Walkers zaznamenala úspěch se svou country-rockovou verzí v roce 1973. Z pohledu exotických adaptací je významná nahrávka mexické formace Banda Vallarta Show, která skladbu v roce 1992 převedla do španělštiny pod názvem „Oh Solitario“ v tradičním mexickém stylu s dominancí dechových nástrojů.
Gibsonův originál se samozřejmě ale dostal do zpěvníku i mnoha významných amerických hudebníků. Ještě v éře práce pro nahrávací společnost Sun v Memphisu ji natočil v ostré rockabillyové verzi Johnny Cash. Naopak zcela odlišný přístup zvolil v roce 1970 kanadský písničkář Neil Young, který píseň výrazně zpomalil a nahrál ji v melancholickém folkovém aranžmá na své slavné album After the Gold Rush.
Další články o českých verzích zahraničních hitů (výběr):
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Oh_Lonesome_Me
https://en.wikipedia.org/wiki/Oh_Lonesome_Me_(album)
https://www.countrymusichalloffame.org/hall-of-fame/don-gibson
https://alancackett.com/don-gibson-biography
https://nashvillesongwritersfoundation.com/Site/inductee?entry_id=1710
https://plzen.rozhlas.cz/karel-gott-ptaci-nareci-8433489
https://www.ireport.cz/clanky/style/top-5-bizarnich-coveru-karla-gotta-predelal-eltona-johna-beatles-i-rolling-stones
https://www.modrovous.cz/karel-gott-20-nejoblibenejsich-pisnicek
https://en.wikipedia.org/wiki/After_the_Gold_Rush
