Článek
Pokud se cestovatel vydá do čarokrásného Jeruzaléma, může se mu stát, že kromě památek, které stály u zdrodu nejvlivnějších náboženství světa, uvidí poutníky, kteří budou přesvědčeni, že jsou některou z biblických postav. Ba co víc: může se mu také stát, že se onou postavou bude sám cítit. Pocítí na sobě mimořádně zajímavou skutečnost – akutní jeruzalémský syndrom. Sebeidentifikace člověka jinak, než jej chápe okolí, dnes není malé téma, je to téma více než zajímavé, a myslím, že se v obecné rovině týká mnoha lidí. Pokusím se témata volně propojit s cílem nalézt v nich vzájemné inspirace.
Jeruzalémský syndrom je popisován jako stav akutní psychotické poruchy člověka po příjezdu na nábožensky mimořádně významná místa v Jeruzalémě. Jedinci, u nichž se syndrom rozvine, se v krajním případě identifikují s některou z postav abrahamovských svatých Písem – podle dostupných dat jsou častými Ježíš z Nazareta, Panna Maria, Jan Křtitel, Abrahám či Mojžíš – nebo je náhle uchvátí role proroka, nutkavá potřeba kázat a obracet lidi k víře. Nová sebeidentifikace je transgenderová: muž se může cítit jako Panna Maria, zatímco žena může nabýt přesvědčení, že je Ježíšem. Netřeba na tom hledat nic šokujícího, prostě takové jsou projevy syndromu.
Jeruzalémský syndrom se může rozvinout u osob s předchozí anamnézou psychotického onemocnění či některé z poruch osobnosti, může ale rovněž vzniknout – podle jedné z názorových linií, kterých je ale více a vzájemně si kontradikují – u jedinců bez předchozí psychiatrické anamnézy. Klinický obraz syndromu z hlediska psychiatrie zahrnuje náboženskou, reformátorskou nebo originární bludnou produkci (originární produkce je chorobné a nevývratné přesvědčení o vlastní mimořádné významnosti a výjimečnosti (a lze sledovat také na jedincích v Moskvě či Washingtonu)), magické myšlení nebo zrakové a sluchové iluze a v krajním případě halucinace.
Stav trvá několik dní, odezní většinou se změnou prostředí, případně za přispění intervence. Mezi psychiatry zabývajícími se tímto fenoménem nepanuje shoda v otázce, zda se syndrom může rozvinout u jedinců bez předchozí psychiatrické anamnézy. Psychiatři většinou doporučují okamžitě opustit Jeruzalém, načež se člověk rychle vrátí do předchozího normálu. Ale pokud člověk není nebezpečný okolí ani sobě, proč vzniklou situaci hned ukončovat? Proč se bát sám sebe, svých pocitů, nové zkušenosti? Nemůže z ní poutník naopak mnohé pro svůj duchovní i lidský růst vytěžit?
Syndrom obvykle postihuje hluboce věřící poutníky, kteří jsou si vědomi nesmírné hodnoty míst, na které putují, a znají pasáže svatých Písem – ať už Tanachu, Nového Zákona nebo Koránu –, které o nich pojednávají. Často se rozvíjí u poutníků, kteří jsou hluboce motivováni touhou tato místa poznat a něco výjimečného na nich prožít, procítit, a tak prohloubit a zintenzivnit svůj vztah k Bohu. Jeruzalémský syndrom nejčastěji postihuje křesťany, v menší míře také Židy (kteří v Jeruzalémě nežijí) a muslimy putující z jiných zemí na svatá místa Jeruzaléma, a to nejčastěji na významné svátky jako jsou Vánoce nebo Velikonoce.
Pokud někdo říká, že člověk, který je přesvědčen, že je například Mojžíš, nebo žena, nebo muž, nebo cokoli/kdokoli/jakkoli/kdykoli je automaticky zcela mimo, ale člověk, který je přesvědčen, že před dvěma tisíci lety se vtělil Bůh, lidé ho v Jeruzalémě brutálně zabili, ale on si z plezíru po třech dnech vstal z mrtvých a z nebes to nyní všechno šéfuje, vůbec není mimo; nebo že Muhammad na světelném hřebci vystoupal z Jeruzaléma do sedmi úrovní nebe a setkal se s Bohem, který mu nadiktoval řád modliteb a ten také není mimo; nebo že nebylo nic a to zatraceně zázračné nic najednou mírnix týrnix křáplo a vzniklo z toho všechno a ten také není mimo… – tak v tom bude po mém soudu trochu nevyváženost v přístupech.
Nepatřičné nebo zvláštní chování některých poutníků na nejsvětějších místech spjatých s židovstvím a křesťanstvím sledují obyvatelé Jeruzaléma od přelomu letopočtu; po Muhammadově mi’rádži (pro muslimy zázračné cestě do nebe) uskutečněné z Jeruzaléma se k těmto židovským a křesťanským poutníkům uchvácených Jeruzalémem přidali také poutníci muslimští. Ale opět: co je nepatřičné chování? Kdo to může posoudit? Kdo má právo být arbitrem patřičného vs. nepatřičného a v relaci k čemu nebo komu? Vševědoucí jeruzalémský psychiatr, který schvaluje vyvážení dobra raketami jako žádoucí projev normální lidskosti?
Projevy syndromu jsou písemně zaznamenávány již od přelomu prvního a druhého tisíciletí zejména u křesťanských poutníků. Například v roce 1033 při připomínce jednoho tisíce let od ukřižování Ježíše Krista byla popsána skupina křesťanských poutníků, kteří byli natolik uchváceni svatým poutním místem, že odmítali opustit Golgotu a přespávali tam, patrně v očekávání parusie (druhého příchodu Krista). Podobné projevy věřících jsem ale viděl na celém světě a sám pocítil výjimečnost některých míst. To, co jsem zcela jasně a vědomě zakusil například v Litvě na Hoře křížů, je stejně tak nevysvětlitelné jako krásné a zázračné. Ale jsme-li v Jeruzalémě, u Západní zdi jsem se cítil jako na příjemné návštěvě u vzdálených příbuzných, kterým v žilách koluje něco stejné krve.
Jeruzalémští lékaři se s rozvinutým akutním psychotickým stavem jeruzalémského syndromu setkávají od nepaměti; ve 30. letech 20. století o syndromu psal Heinz Herman, současnou tváří výzkumu je izraelský psychiatr Yair Bar-El. Nutno doplnit, že další psychiatři jeruzalémský syndrom jako psychotický stav rozvinutý náhle u lidí bez jakékoli předchozí psychiatrické anamnézy neuznávají a zdůrazňují, že jde především o poutníky, kteří již před návštěvou Jeruzaléma trpěli psychickou poruchou, byť i velmi mírnou či doposud nediagnostikovanou. A zde jsme u další (nejen) terminologické problematiky. Je ten, kdo cítí více než ostatní, případně to i vidí, psychicky porouchaný, nebo nadaný vidět víc? V Africe se takto rozeznávají lidé se schopností léčit nebo interpretovat sny. V našem prostředí je žádoucí vše, co vybočí z normálu, chemicky znormalizovat. Co je dobře? A když dobře – co je dobro?
Podle psychiatrů se v případě rozvinutí jeruzalémského syndromu nejčastěji jedná o psychotické dekompenzace jedinců s různými poruchami osobnosti, které během návštěvy Jeruzaléma produkují nejčastěji religiózní, originární nebo reformátorské bludy spolu s impaktem na chování jedince – zvláštní, nepřiměřené, nepatřičné nebo i agresivní chování –, mohou se rozvinout také zrakové nebo sluchové iluze i halucinace. Tyto psychoticky alterované osoby bývají v případě rušivého nebo pro okolí nebezpečného jednání přijati ke krátkodobé hospitalizaci do psychiatrického centra Kfaur Shaul v Jeruzalémě, kde akutně vzniklý psychotický stav zpravidla brzy spontánně (nebo za přispění tlumících psychofarmak) odezní. Nejúčinnějším nástrojem na potlačení rozvinutého jeruzalémského syndromu je podle psychiatrů jednoduše odcestování z Jeruzaléma. Jistě, pokud je člověk nebezpečný sobě nebo okolí, je na místě intervence. Pokud ale není nikomu nebezpečný, proč si stav neužít a introspekcí jej nezkoumat?
Etiopatogeneticky (z hlediska příčin vedoucích k rozvinutí stavu) jsou prozatím rozeznávány tři základní formy jeruzalémského syndromu, se kterými ovšem ne všichni odborníci sledující tuto problematiku souhlasí:
Typ 1: Jeruzalémský syndrom jako akutní psychotický stav rozvinutý u osoby s psychotickou poruchou v anamnéze. Tyto osoby putují do Jeruzaléma s předem jasnou představou spočinout na svatých místech a docílit intenzifikace svého spirituálního vhledu. Pro psychiatry jde o první typ syndromu, nicméně je těžko odlišitelný od nejběžnější zkušenosti věřících poutníků, kteří vědomě putují na svatá jeruzalémská místa, aby zesílili svůj duchovní život a zakusili silný spirituální prožitek. Kvalitativní zlom nastává tehdy, když se takový jedinec identifikuje s některou z historických náboženských postav tak silně, že si skutečně myslí, že je onou postavou. Zde by se ale dalo namítnout: za koho se považoval Ježíš? Pavel? Jan Křtitel? A za koho je považovalo jejich okolí? Byli praotci zakladateli světových náboženství, nebo průkopníky jeruzalémského syndromu?
Typ 2: Jeruzalémský syndrom jako psychotická dekompenzace při různých poruchách osobnosti, nejčastěji emočně nestabilní, historionské nebo obsedantně-kompulzivní. Tyto osobnostně predisponované osoby jsou mnohdy nápadné svými netradičními oděvy, hávy, náboženskými nápisy na těle či oblečení nebo také protesty v ulicích Jeruzaléma. Pokud není jejich chování autoagresivní nebo heteroagresivní, není podle soudu psychiatrů třeba je nijak omezovat nebo dokonce hospitalizovat. (To bychom totiž museli hospitalizovat onu výstřední třetinu lidí ve všech městech, a to doufám nechceme.)
Při pátečních procesích po křížové cestě je takových lidí vidět vždy celá řada – což rozhodně neznamená, že je u nich rozvinutý jeruzalémský syndrom –, největší koncentrace je potom při procesí na Velký pátek. Mnoho lidí nosí velké kříže, hlasitě až extaticky se cestou modlí, mívají oděvy potištěné motivy Kristova utrpení, na místech jednotlivých zastavení často padají s pláčem k zemi, někdy pokřikují na všudypřítomné izraelské vojáky, kteří pro ně reprezentují Židy vydávající Ježíše k ukřižování.
Je třeba diferencovat mezi křesťanským poutníkem kráčejícím křížovou cestou, který se snaží vcítit do Kristova utrpení a hluboce prožít jeho poslední kroky ve snaze o silný spirituální vjem, a poutníkem, který je přesvědčen, že je skutečný Ježíš Kristus, (podle křesťanů) spasitel světa. Na první pohled to často rozeznat nelze. Je dobré brát v potaz, že mnozí křesťané cestují do Jeruzaléma právě s cílem hluboce prožít křížovou cestu Ježíše Krista a niterně se s ním identifikovat ve smyslu Pavlova: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (novozákonní list Galaťanům, kapitola 2, verš 20). Osobně bych to ale nechápal jako anihilaci, ale spíše sublimaci vlastní osoby. To už je ale na spirituálním vkusu každého věřícího.
Typ 3: Je považován za čistou formu jeruzalémského syndromu, která se rozvíjí u poutníků bez jakékoliv předchozí psychiatrické anamnézy či osobnostní dispozice. Mnozí psychiatři tuto formu neuznávají. Tento čistý typ může být zvláště překvapivý u nenábožensky založených turistů, kteří se vydali do Jeruzaléma například pouze na jednodenní výlet z Egypta. Někteří autoři uvádí tento typ jako nejčastější, jiní ale na základě dalších dat uvádí, že syndrom se nejčastěji rozvine u věřících, kteří předem vkládají do svatých míst velká očekávání a touží zakusit zlomový zážitek pro svůj další (nejen) duchovní život.
U všech tří typů jeruzalémského syndromu bývá klinický obraz obdobný: dochází ke ztotožnění poutníka v Jeruzalémě s biblickou nebo jinou náboženskou postavou, nebo s náboženskou, extrapotenční případně reformátorskou myšlenkou. Časté jsou myšlenky touhy po zázračném uzdravení nemoci postižené osoby v průběhu její návštěvy Jeruzaléma. Výjimečné nejsou ani sluchové nebo zrakové iluze, halucinace, nepatřičné, nápadné chování a další. (K tomu jen doplním, že pokud by nebylo těchto jevů, nevznikla by ta největší umělecká díla kulturních dějin. Umělci zkrátka vidí něco víc, tak proč je hned diagnostikovat?)
Jedinec s rozvinutým syndromem tenduje navštěvovat výhradně svatá místa v Jeruzalémě, dlouho – často i přes noc – na nich prodlévat, převléknout se do čistého bílého roucha, veřejně vyznávat své hříchy, kázat na svatých místech a obracet ostatní k niterné duchovní cestě. Podle psychiatrů stav po návratu poutníků domů rychle odezní a zpětně jej lidé vnímají spíše jako sen než realitu. Zde spatřuji inspiraci. Když se člověk začne příliš zabývat sám sebou, příliš se řeší, zacyklí se v sobě, často může dojít do krajnosti. Není vůbec špatné se na nějaký čas přestat řešit, nebrat se tak vážně, nechápat se jako střed vesmíru, bez něhož by naše Slunce vzdalo svůj galaktický oběh Mléčné dráhy. Odpočinout si od sebe a zabývat se něčím vnějším. Může to být sebeidentifikační hygiena.
Po mém soudu je přínosné do diskurzu kolem jeruzalémského syndromu přizvat fenomény kulturního a náboženského šoku, které mohou nepatřičné, zvláštní nebo jinak vybočující chování poutníka zesílit nebo přímo podmínit. Svatá místa v Jeruzalémě jsou pro věřící – zejména pro poučené věřící studující svá svatá Písma – nepochybně velmi silná; k tomu se ovšem přidává kulturní šok, intenzivní zejména pro lidi ze vzdálených zemí se zcela odlišnou kulturou.
Při prvotním kulturním otřesu na cestovatele působí odlišná atmosféra v ulicích Jeruzaléma, hlasitá odlišná hudba, oděvy lidí, rozdílné vůně, jiná architektura, rušná tržiště, ale také povětšinou horké slunečné počasí, odlišná kuchyně a další faktory. To vše působí otřes, který bývá zprvu pozitivní: lidé jsou nadšení a okouzlení jinou kulturou a Jeruzalém je navíc mixem výrazných kultur. Mix je to ale zrádný, neboť co je dobro pro křesťana, je zlo pro Žida. Co je zlo pro muslima, je dobro pro nevěřícího. A tento dramatický střet dober rozbije i jedince, který si myslel, že přesně ví, kým je. V Jeruzalémě může promptně zjistit, že nejen neví kým je, čí je, ale ani která bije.
Při delším pobytu přichází po fázi okouzlení – obvykle po několika týdnech nebo i měsících – fáze opačná, znechucení z nepochopitelné a podle cestovatelova hodnocení na základě své domácí kultury také „nenormální“ kultury. Jde při tom o znechucení těmi samými podněty, které zprvu poutníka okouzlily. Následuje únik do domácí kultury nebo střízlivé přizpůsobení. Co je normální? To, co člověk přijme. Co člověk přijme? Nakonec všechno.
Dalším fenoménem, který navrhuji zahrnout do komplexity otřesů ovlivňujících míru jeruzalémského syndromu, je náboženský šok. Poutník je po příjezdu do Jeruzaléma vedle kulturního šoku intenzivně konfrontován jinými náboženstvími: přihlíží modlitbám muslimů na svých modlitebních kobercích přímo na ulici, sleduje rytmicky se pohupující Židy u západní zdi někdy až extaticky prožívající modlitbu, vidí příslušníky nejrůznějších náboženských řádů ve svých typických oděvech, slyší muezina svolávajícího muslimy k modlitbě, zvony kostelů, hlasité zpěvy věřících, velké skupiny hlasitě se modlících poutníků na křížové cestě, obrázky světců doslova na každém kroku, velké kříže opřené zdi starých kostelů…
V Jeruzalémě je toto všechno zesíleno o přítomnost několika náboženství a nepřehlédnutelného množství církví, řádů a náboženských skupin. Některé skutečnosti z náboženské oblasti jsou pro poutníka zcela nové, další jsou zase odlišné než očekával, jiné jsou šokující a nepochopitelné nebo naopak okouzlující. To vše působí náboženský otřes – pozitivní nebo negativní.
Obvykle následuje náboženské okouzlení nebo znechucení a dále přichází prohloubení zájmu o dané náboženství nebo únik do jistoty svých předchozích představ. Pokud je poutník vystaven jednomu cizímu náboženství, je proces vstřebávání náboženského šoku mnohem jednodušší, než v nábožensky nesmírně přeplněném Jeruzalémě. Zde lze bezfloskulně hovořit o multináboženském šoku na jediném místě. Jeruzalém dokáže rozbít všechno, co člověk v sobě považoval za nerozbitné.
Všechny tyto vlivy kulturního a náboženského šoku, které často člověka nejprve psychicky vychýlí z rovnováhy (následek kulturního šoku) a jeho zjitřené myšlenky potom intenzivně zaměří k náboženské rovině reality (následek náboženského šoku), se v Jeruzalémě míchají s nábožensky mimořádně hodnotnými místy, na nichž se odehrávaly dějiny. Dohromady to potom může poutníka natolik uchvátit, že jedná způsobem, který lze nahlížet jako jeden z typů jeruzalémského syndromu.
Jistě to neznamená, že samotný kulturní šok, který lze zakusit kdekoli na světě, člověka uvrhne do přesvědčení, že je biblickou postavou. Ani náboženský šok nemá obvykle takový impakt na psychiku člověka. Jde o to, že silný kulturní šok, který člověk zakouší hned první hodiny po vstupu do jiné kultury – zejména po příletu, při pomalejších pozemních cestách to bývá mírně odlišné – jej vyvede z rovnováhy. Má-li poutník nějaký, byť i nezávažný psychický problém, může v této fázi psychického šoku dočasně zmizet, nebo se naopak zintenzivnit. Každý reaguje na kulturní šok jinak. Ačkoli se kulturní šok často podceňuje, může být velmi silný pro všechny lidi, odolné jedince nevyjímaje.
Náboženský šok funguje velmi podobně na duchovní rovině prožívání okolní skutečnosti. Člověku oslabenému kulturním šokem potom náboženský šok ještě více vychýlí těžiště psychické rovnováhy, učiní jej křehčím a zaměří jeho vnímání velmi intenzivně k náboženské oblasti. Ani to ještě neznamená, že se takový člověk identifikuje s biblickou postavou, ovšem tento poutník je v této chvíli velmi křehký, silně vyvedený z rovnováhy, jeho racionalita často podléhá emocionalitě, která na něj z vnějšku útočí a je vzhledem k rozvinutí jeruzalémského syndromu mnohem náchylnější.
Kulturní a náboženský šok může být velmi významným předstupněm jeruzalémského syndromu a faktorem, který jej zintenzivní. Domnívám se, že přinejmenším v některých případech je synergie kulturního a náboženského šoku základem pro rozvinutí jeruzalémského syndromu. Chystáte se do Jeruzaléma? Dobrá volba. Uvidíme, kdo se vrátí…
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
Audio:
ČESKÝ ROZHLAS – HAVELKA, Ondřej. Satan, boží stvoření: Obraz padlého anděla v abrahámovských náboženstvích s doktorem Havelkou
