Článek
Písnička Milord vznikla v roce 1959 v Paříži, kdy se v tvůrčím a zároveň bouřlivém svazku setkali mladý textař Georges Moustaki, skladatelka Marguerite Monnot a legendární šansoniérka Édith Piaf. Moustakimu, který byl zpěvaččiným milencem, bylo tehdy pouhých čtyřiadvacet let a v přítomnosti velké Piaf se profesně cítil spíše jako nezkušený příživník.
Text písně vznikal v téměř horečnatých podmínkách; Moustaki vzpomínal, že když dopisoval poslední řádky, Piaf už nedočkavě seděla na židli za dveřmi ložnice, aby mohla výsledek okamžitě předat ke zhudebnění. Původní pracovní název „Stín ulice“ naznačoval, že hlavní hrdinkou není titulní šlechtic, ale anonymní dívka z přístavu – pravděpodobně prostitutka – která z hloubi své společenské periférie oslovuje bohatého britského aristokrata.
Termín Milord se totiž ve francouzštině tradičně používal pro vznešené a bohaté Angličany cestující přes kanál La Manche. Hudební stavba písně je geniálně vymyšlena s použitím kontrastu: sloky jsou pojaty jako tiché, téměř mluvené svěřování v deštivém baru za doprovodu akordeonu, ale s nástupem refrénu se mění v dravý, gradující valčík připomínající pouťové kolotoče.
Tento hudební trik měl jasný účel – ilustrovat snahu dívky vytrhnout vznešeného hosta z jeho hlubokého žalu, který mu způsobila krásná žena odjíždějící na lodi. Píseň se okamžitě stala mezinárodní senzací a v roce 1960 ovládla evropské hitparády. Naprosto unikátní byl její úspěch v Německu, kde se stala nejprodávanější skladbou roku, přestože ji Piaf zpívala v originální francouzštině.
Cesta Milorda do českého prostředí se otevřela v roce 1964, kdy píseň nahrála Hana Hegerová. Hegerová nebyla v tehdejším Československu vnímána jen jako zpěvačka, ale především jako herečka, která své písně interpretovala jako dramatické role. Její verze vznikala v období úzké spolupráce s režisérem Jánem Roháčem a bez nadsázky geniálním textařem Pavlem Koptou.
Kopta vytvořil adaptaci, která není pouhým překladem. Zatímco v originále hraje klíčovou roli přístav a loď, Kopta děj lokalizoval pro vnitrozemského posluchače a nechal Milordovu lásku odjet nočním vlakem. Do textu vložil i dráždivé detaily, jako je dívčina „bílá oprýskaná postel“, a motiv „planého srdce“, čímž zdůraznil určitou sebeironii vypravěčky, tedy rys, který původní verze Edith Piaf nemá.
Kritika i veřejnost přijaly Milorda v podání Hegerové s nadšením. Hudební publicista Jiří Černý, který byl jejím celoživotním obdivovatelem, vyzdvihoval její schopnost vyvolat v posluchačích „husí kůži“ skrze absolutní pravdivost výrazu. Černý si všiml, že na rozdíl od jiných hvězd Hegerová skutečně stála o kritické připomínky a neustále svůj projev pilovala.
Právě on ji označil přídomkem „Edith Piaf z Prahy“ nebo „Velká dáma šansonu“, což Hegerová přijímala s charakteristickou skromností a humorem. O svém přístupu k životu a umění často říkala, že vitalita závisí na tom, jak moc člověka baví to, co dělá, a štěstí přirovnávala k vodě v dlaních – čím víc se ji člověk snaží sevřít, tím víc uniká. Úspěch písně se odrazil i v dobových žebříčcích; například v lednu 1965 se Milord držel na předních příčkách populární rozhlasové hitparády Houpačka, kterou vedl právě Jiří Černý se svou tehdejší ženou Miroslavou.
Zajímavý je také globální život této písně, která se dočkala verzí v mnoha jazycích. Kromě klasických evropských mutací, jako byla ta německá, italská či anglická, kterou nahrály i hvězdy jako Cher nebo Liza Minnelli, existují také verze ve velmi exotických a raritních jazycích.
V Japonsku se Milord stal součástí silné tradice šansonu pod názvem „Ginka“; nahrála ho zde zpěvačka Fubuki Koshiji v roce 1964 a později také kontroverzní a teatrální umělec Akihiro Miwa, jehož pojetí zdůrazňuje dramatické prvky. Existuje dokonce raritní izraelská nahrávka z roku 1975, kde Milorda v hebrejštině nazpívaly Sandra Johnson a Yona Elian na albu věnovaném výhradně písním Edith Piaf.
Píseň pronikla i do Turecka díky interpretaci Candan Erçetin a v sousedním Maďarsku se dočkala netradičního zpracování v podobě synth-popové verze od skupiny Napoleon Boulevard v roce 1988.
Milord v podání Hany Hegerové zůstává v české kultuře nepřekonaným standardem. I když se o píseň později pokoušely další interpretky, například Světlana Nálepková s překladem písničkáře Jiřího Dědečka nebo Marta Balejová s lidovějším textem pod názvem Štramák, verze s Koptovými slovy z roku 1964 zůstává v paměti národa jako nejsilnější. Jak poznamenal textař Michal Horáček, který Hegerové s Petrem Hapkou napsal řadu skvělých písní, Hegerová měla dar vyprávět příběh tak, že mu lidé chtěli věřit i po desátém poslechu, protože v něm cítili touhu vztáhnout ho k vlastním životům.
Další články o českých verzích zahraničních hitů:
Lásko, voníš deštěm. Black Sabbath ji nehráli, Rottrová si ji zamilovala, z Nohavici udělala textaře
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Milord_(song)
https://www.theguardian.com/music/2013/may/24/georges-moustaki-obituary
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/piaf-edith/milord-73258
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/hegerova-hana/milord-25822
https://fr.wikipedia.org/wiki/Milord
https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/jiri-cerny-hegerova-kazdy-song-propracovala-jako-herecka/r~2b38b9bc8bf811ebb2f60cc47ab5f122/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milord_(p%C3%ADse%C5%88)
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/vzpominky-na-hanu-hegerovou-byla-pravdiva-umela-vyvolat-smich-i-husi-kuzi-35909
