Článek
Jistý „intelektuální potenciál“ vložila britská hardrocková skupina Uriah Heep už do svého názvu, v němž se inspirovala jménem postavy ze slavného románu David Copperfield od Charlese Dickense. Písničku Lady in Black vydala v roce 1971 na svém druhém studiovém albu Salisbury. Autorem je klávesista, kytarista a zpěvák Ken Hensley.
O okolnostech doprovázejících zrod této balady existuje několik různých historek. Podle původní poznámky na obalu vinylové desky byla Hensleyho prvotní inspirací nečekaná návštěva dcery venkovského faráře. Ta ho zastihla v momentu hluboké osobní deprese a setkání s ní mu přineslo nečekané duchovní uklidnění.
Sám autor však s odstupem let v rozhovorech tuto událost popisoval poněkud střízlivěji. Uvedl, že tajemnou ženu v černém oděvu pouze letmo zahlédl z okna svého hotelového pokoje a nikdy se s ní osobně nesetkal. Nejsilnějším podnětem tak byl vizuální vjem osamělé ženské postavy uprostřed sychravé anglické krajiny na pláních u Salisbury.
Hensley tento zážitek přetavil do podoby protiválečného podobenství. Text skladby líčí muže, vojáka, který putuje temnotou po ničivé bitvě a setkává se s bytostí připomínající bohyni. Tato dáma s dlouhými černými vlasy mu nabízí útěchu. Hlavní poselství písně tkví v pacifistické myšlence, že násilí nelze porazit dalším násilím a lidé, kteří se utíkají k válce, se vzdávají zdravého lidského rozumu.
Hudebně se Lady in Black odchylovala od tehdejšího typického hardrockového směřování skupiny. Jedná se o přímočarou folkovou baladu, která postrádá tradiční strukturu střídání slok a refrénu. Celá kompozice je postavena na pouhých dvou akordech. Úvodní motiv obstarávají akustické kytary a bicí.
Zvuková prostota skladby byla natolik výrazná, že při nahrávání ve studiu na podzim roku 1970 se k nahrávání kytarových partů připojili i pódioví technici skupiny. Od druhé sloky se zvuk zahušťuje zapojením elektrické kytary a baskytary.
Tato jednoduchost se však stala jablkem sváru uvnitř kapely. Tehdejší hlavní zpěvák skupiny David Byron píseň odmítl zpívat, protože ji považoval za příliš banální a hudebně nezajímavou. Producent Gerry Bron proto navrhl, aby se hlavního vokálu ujal sám autor Ken Hensley.
Absence Byronova až operního přednesu dodala nahrávce civilní a naléhavý charakter. Namísto klasického refrénu byl mezi jednotlivé sloky vložen sborový vokál tvořený táhlým zpěvem „á-á-á“, který doprovází celou píseň. Lady in Black sice nevyšla jako singl v domovské Velké Británii ani v USA, ale zaznamenala obrovský úspěch v Německu a dokonce v tehdejším Sovětském svazu.
Rychle dorazila i do Československa, kde byla popularita hardrocku, který tehdejší komunistická totalita vytlačovala na samý okraj, a zdejší „máničky“ se jí zmocnily podle svého - zpívaly si ji mezi sebou, často s parodickým textem. Těch existovalo mnoho verzí, mezi nejznámější patří třeba „Na přechodu pro chodce / Tatra drtí důchodce…“ anebo - mírně „protistátní“ - „My jsme starý somráci / vy(kašlem) se na práci / ať za nás makaj Rusáci / a my si budem žít“.
V polovině devadesátých let procházela domácí rocková scéna výraznou proměnou. Počáteční porevoluční zájem o tvrdé žánry začal pozvolna opadat a hudební vydavatelství hledala cesty, jak oslovit širší spektrum posluchačů. Skupina Arakain se v té době potýkala s časovým vytížením a nedostatkem nového autorského materiálu.
Frontman Aleš Brichta navíc úspěšně rozvíjel svou sólovou dráhu, v níž bodoval s deskou Růže pro Algernon a především s hitem Dívka s perlami ve vlasech, přepracovanou písní Gyöngyhajú lány od maďarské skupiny Omega.
Vydavatelská firma Popron Music tehdy skupinu motivovala k zařazení melodičtějších a klidnějších skladeb, které by byly přijatelnější pro rádiové vysílání. Skupina se proto rozhodla realizovat projekt složený výhradně z verzí slavných zahraničních rockových skladeb, které členy kapely v mládí formovaly a ovlivnily. Tento formát vyústil v nahrávání alba s názvem Legendy, které bylo dokončeno v únoru roku 1995.
Aleš Brichta se při tvorbě českého textu pro Lady in Black, přejmenovanou na Slečnu Závist, zcela odklonil od původního protiválečného poselství Kena Hensleyho. Místo mystické postavy přinášející mír stvořil temnou personifikaci jedné ze záporných lidských vlastností – závisti. Brichta v textu použil dramatické obrazy, které jeho a vůbec metalové publikum vždy vítalo a vnímalo velmi poeticky, byť šlo často spíše o poněkud kýčovité metafory. Text dostal tím pádem až didaktický rozměr.
Slečna Závist se nicméně stala velkým hitem a zcela zastínila ostatní položky na albu Legendy. Jako jediná píseň z této desky získala stabilní pozici v rotacích komerčních i veřejnoprávních rádií.
Tehdejší manažerka vydavatelství Popron Marcela Lindaurová zpětně hodnotila toto období slovy: „Nahráli písničku, která se všude hrála. Na mysli mám samozřejmě Slečnu Závist. Tehdy spousta lidí zjistila, že existuje skupina Arakain“. Podle jejího názoru byl Arakain průkopníkem těchto verzí v Česku.
Reakce hudební kritiky i samotných fanoušků však byly rozporuplné. Část příznivců tvrdého kovu vnímala nahrávku jako komerční ústupek a méně podstatnou položku v dosavadní diskografii skupiny. Album Legendy každopádně nakonec kapele vyneslo Zlatou desku za prodejní úspěchy.
V nové Brichtově verzi píseň rychle zlidověla a stala se součástí repertoáru vesnických tancovaček a plesů, verzi převzali do repertoáru i amatérští táborákoví kytaristé. Na koncertě k dvacátému výročí skupiny v pražské Lucerně v roce 2002, kde se Aleš Brichta loučil s pozicí frontmana, zazněla v podání současných i minulých členů Slečna Závist na úplný závěr.
Jednoduchá a chytlavá melodie Lady in Black inspirovala samozřejmě hudebníky z různých koutů světa k vytvoření vlastních verzí. Byla přeložena do řady jazyků a hodně z těchto zpracování přineslo posun v žánru či tématu. Mezi nejranější adaptace patří finská verze z roku 1972 s názvem Nainen tummissa, kterou nahrála popová formace Lemon.
Ve stejném roce se píseň dočkala úspěchu v Itálii, kde zpěvačka Caterina Caselli vydala verzi L'uomo del Paradiso. Tento text výrazně pozměnil styl vyprávění, neboť namísto tajemné dámy zpívá o muži přicházejícím s nadějí. V Itálii později vznikla také věrnější verze s názvem Di nero vestita od progresivní rockové skupiny Abiogenesi.
Rumunskou verzi Doamna in negru v roce 2002 natočila tamní rocková skupina Iris přímo za asistence zakládajících členů Uriah Heep, kytaristy Micka Boxe a zpěváka Bernieho Shawa. Výsledkem byla dvojjazyčná anglicko-rumunská jazyková interpretace. Významného ohlasu dosáhla v roce 2004 španělská folk-metalová skupina Mägo de Oz.
Existuje dokonce i německá verze od Olafa Bergera s názvem Die schwarze Lady z roku 2019 či instrumentální ztvárnění Ahhh od švýcarské garážové skupiny Die Zorros. V sovětském a ruském prostředí píseň rezonovala hned několikrát, od undergroundového pojetí skupiny Kommunizm až po akustickou verzi Vjačeslava Butusova z roku 2020 věnovanou památce Kena Hensleyho.
Další články o českých verzích zahraničních hitů (výběr):
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Lady_in_Black_(Uriah_Heep_song)
https://en.wikipedia.org/wiki/Uriah_Heep_(band)
https://www.musicology.blog/uriah-heeps-lady-in-black-a-timeless-anthem-of-resilience-and-redemption/
https://www.musicology.blog/the-mysterious-allure-of-uriah-heeps-lady-in-black/
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/uriah-heep/lady-in-black-94673
https://cs.wikipedia.org/wiki/Legendy_(album)
https://www.metalopolis.net/articles/1018/ARAKAIN-Legendy/
https://www.ireport.cz/clanky/rozhovory/rozhovor-arakain-byli-jsme-sama-stiznost-a-zakaz-kdo-vi-co-by-bylo-bez-revoluce-rika-urban
https://www.csfd.cz/film/282776-arakain-20-let-natvrdo/prehled/
