Článek
Hrad Červený kámen se nachází ve slovenské části Malých Karpat, jen kousíček od velmi známého vinařského městečka Modra. Úplně původní, kamenný hrad na tomto místě založila princezna Konstancie, dcera uherského krále Bély III., která dostala zdejší panství darem jako věno, už někdy na počátku 13. století.
Pravdou ovšem je, že z toho prapůvodního hradu zde už kvůli dalším vestavbám a přestavbám různých pozdějších majitelů zase až tak moc nezbylo, každopádně dnes se jedná o hrad obrovský, vzorně udržovaný a upravený, s několika možnými prohlídkovými trasami, umístěný v opravdu nádherné přírodě.
V lesích okolo hradu žije neuvěřitelné množství lesní zvěře - srnci, divočáci, zajíci… Ta se ale nechá vidět obvykle jen v noci, denní dobu trávívá velmi dobře schovaná před zvědavými zraky lidí.
Já osobně jsem tady byl už několikrát, naposledy jako šofér menšího autobusu společně se zájezdem handicapovaných dětí z jedné bratislavské základní školy.
Děti ze školy se na zájezd moc těšily, a tak si si před jízdou připravily i takovéto „autobusové lístky“ s čísly sedadel, kde chce kdo sedět. A tak jsem společně s nimi rád hrál jejich hru, a usazoval je na sedadla s čísly, které si pro sebe samy navrhly. Cožpak číslo deset, to ještě šlo, ale najít v mém 23místném autobusu třeba sedadla s číslem „1111“ nebo „608“ - to už chtělo trochu kreativity :-)
Hned u brány vás vítá rodina Pálffyovců, původních majitelů hradu. Jo, ty obličeje se dají vyjmout, a můžete se tak v postavách Pálffyovců vyfotit i vy sami.
A protože do začátku prohlídky ještě zbývá nějaký čas, skončili jsme všichni v hradní kavárně. Poprosil jsem servírku o zalévanou kávu (někdo také říká „tureckou“), která sice na jídelníčku nebyla, ale slečna mi ji i tak připravila, jen se omlouvala, že ji musí dát na účtenku jako „presso“, protože kód na turka prostě nemá v počítači. A k tomu makový dortík, mňam. Posedět můžete jak uvnitř, tak i venku - kdekoliv se vám jen bude líbit.
K vystavenému kočáru se váže speciální legenda. Jednou, pozdě v noci a už za úplné tmy a velmi špatného počasí se prý vraceli Pálffyovci domů na hrad. Kočí spěchal, chtěl dovézt unavené panstvo co nejrychleji domů, a hnal koně, co to jen šlo.
Stalo se ovšem, že vůz sjel ze správné cesty někam jinam, a jak kočár ujížděl velmi rychle, najednou se z lesa vynořil mohutný jelen dvanácterák, rozběhl se směrem ke kočáru a úderem svých parohů rozbil loukotě v zadním kole kočáru. Jelen samozřejmě přišel o svou ozdobu hlavy a jízda tím pro panstvo skončila - v kočáře bez jednoho kola se už nedalo nikam dojet.
Když ale vystoupili z kočáru a rozhlédli se po okolí, zjistili, že jen několik desítek metrů před kočárem je mohutná propast, do které by - kdyby nebylo nehody s jelenem - zcela jistě spadli a takovou nehodu by už pravděpodobně nepřežili.
Hrabě Pálffy z vděku za záchranu života rozhodl o změně rodinného erbu - a novým erbem Pálffyovců se od té doby stal znak, ve kterém mohutný jelen drží jedno kolo z kočáru.
Tohle prý byla už za éry Pálffyovců hradní „akustická“ síň - za těmi ornamenty v čele místnosti byly umístěné vodopády a fontánky s vodou, a panstvo sem chodilo odpočívat a poslouchat zvuk vody. Dnes už tam žádná voda není, ale sál se často využívá pro koncerty nebo pro svatby. Akustika místnosti je nádherná.
„Zlaté“ sáně pro královnu plesu. Na hradě se každý rok konával výpravný ples, a jedna z nejkrásnějších přítomných dam bývala zvolena za „královnu plesu“. A právě jen ona pak směla využívat tyto speciální sáně. Ty byly tažené koněm a řídil je vozka, sedící na tom prkně, které ční ze sání dozadu.
Jídelna. Přiznávám, že bych si sem někdy večer rád zasedl se svými nejbližšími, a nechal si postupně servírovat mnohachodovou chutnou krmi doplněnou vybranými červenými víny.
Pokud by mi chutnalo, možná bych pak z vděku udělil hradnímu kuchaři řád zlaté vařečky, nebo něco podobného.
Místnosti na hradě jsou opravdu velmi pěkně zařízené, byť nás průvodkyně upozornila, že vybavení pochází z různých časových období a zdaleka ne všechno, co vidíme, se váže právě k Pálffyovcům.
Dětem se tu budou líbit různé tajemné a neočekávané průchody. V jedné z místností například průvodkyně vstoupí do skříně, vy jdete za ní, projdete tajnou chodbou, a objevíte se někde úplně jinde.
... třeba tady, v čínském koutku.
Už jen díky těmto obrazům jsou mi dřívější obyvatelé hradu sympatičtí - bezpochyby měli, stejně jako já, velmi rádi moře.
Uvažuji ovšem - já teď sice k moři jezdívám raději autem než létám, ale i tak mi cesta zabere mnoho hodin. K nejbližšímu moři do Slovinska to je minimálně šest hodin jízdy, cesta třeba do Řecka trvá minimálně 18 hodin čistého času jízdy, plus pochopitelně nezbytné přestávky. A obvykle ji děláváme za dva dny - dopřejeme si totiž jednodenní ubytování a odpočinek někde v Černé Hoře.
A teď si představte, že váš dopravní prostředek je kočár tažený koňmi, že neexistují dálnice, že na cestách není asfalt (pokud tu jsou nějaké cesty), a že cestou k moři projíždíte divokou Jugoslávií a Albánií, kde můžete očekávat přepady divokými hordami lupičů…
Nejbližší okolí hradu - tady kdysi bydlelo služebnictvo…
Ten most původně nebyl kamenný, ale padací. Byl to jediný možný vchod do hradu a bránu hned za mostem chránila silná vojenská posádka.
Vzhledem ke schopnostem tehdejších armád a k ničivé síle dobových zbraní muselo být poměrně komplikované takový hrad dobývat…
I okolí hradu je dnes velmi dobře udržované…
... a vůbec. Je jaro, Béďo! Tak nepřemýšlejte, přestaňte sedět doma, a pojeďte na výlet.
Potěší mne, když si přečtěte i další tipy šoféra dědy Víti, který vás zve na různé výlety. Na Slovensku to mohou být například : lázně Trenčianské Teplice, Liptov, Nízké a Vysoké Tatry, nebo vinná oblast Tokaj.
Zlákat se ale také můžete nechat na jednodenní výlety do sousedního Rakouska -na příklad muzeum Mönchhof, horský hotel Aviva (určený především k rychloseznamování lidí), na Dachstein a Hallstatt, či k překrásnému německému jezeru Königssee.
Nebo ještě o kousek dál - například levně k nejbližšímu moři do slovinského Cereje, do zimní bulharské Sofie, do řeckých klášterů Meteora, do „ráje na zemi“, tedy na řecký ostrov Lefkáda, do italských Benátek (tam je vody už tak dost, děda Víťa tam ovšem byl právě v období největší povodně).
Děda Víťa vás zve také na projížďku čarokrásnou, nezkrotnou a trochu divokou Albánií, nebo za památkami a historií do městského státu Vatikán.
Také si ovšem od Víti můžete přečíst tipy, kam rozhodně nejezdit, třeba s čínskou delegací do hotelu Kyriad do Vídně.
