Článek
Příběh téhle písně se začal psát v americkém Nashvillu. Právě tam v roce 1960 nahrála tehdy patnáctiletá zpěvačka Brenda Lee baladu s názvem I'm Sorry. Píseň, kterou napsali Ronnie Self a Dub Allbritten, byla původně velmi jednoduchá a chyběl jí výrazný refrén. Producent Owen Bradley se proto rozhodl pro tehdy odvážný krok – doprostřed skladby vložil mluvenou pasáž, v níž dívčí hlas s nečekanou vážností prosí o odpuštění.
Nahrávací společnost Decca Records však měla o hitu velké pochybnosti. Vedení se obávalo, že patnáctiletá dívka je příliš mladá na to, aby zpívala o dospělém citu a neopětované lásce, a proto nahrávku na několik měsíců schovalo do trezoru. Když píseň konečně vyšla, stalo se tak pouze na „druhé“ straně singlu, která nebyla určena pro hlavní propagaci. Posluchači však rozhodli jinak a z nenápadné balady udělali celosvětový triumf, který se později dočkal i uvedení do síně slávy Grammy.
Cesta tohoto hitu do Československa vedla přes rozhlasové vlny Radia Luxembourg, které v té době hltala celá mladá generace. Mezi nadšené posluchače patřila i šestnáctiletá Yvonne Přenosilová, pro kterou byla Brenda Lee velkým vzorem. Její talent objevil skladatel Karel Mareš při legendárním konkurzu v divadle Semafor, kde Přenosilová ohromila svým syrovým, „nekultivovaným“ hlasem, který byl na hony vzdálený tehdejším uhlazeným pěveckým hvězdám.
Rozhodnutí natočit českou verzi I'm Sorry bylo trefou do černého. Tehdy asi nejpopulárnější český textař Jiří Štaidl nápěv přebásnil pod názvem Roň slzy a dokázal v něm zachovat všechnu naléhavost originálu, včetně oné ikonické mluvené pasáže.
Nahrávání české verze v únoru 1964 provázely bizarní technické podmínky. Točilo se v provizorním studiu v Bráně borců na pražském strahovském stadionu. Celá kapela i zpěvačka se museli vejít na jediný mikrofon, což vyžadovalo extrémní disciplínu a přesné rozestavení hudebníků v prostoru.
Další zajímavostí byla identita doprovodné kapely. Na etiketě desky byl sice z úředních důvodů uveden oficiální rozhlasový orchestr Josefa Vobruby, ale ve skutečnosti Přenosilovou doprovázela rocková skupina Olympic. Právě spojení jejich zvuku s doprovodnými vokály Sboru Lubomíra Pánka dalo nahrávce moderní švih.
Úspěch se dostavil okamžitě. Prodalo se - zvlášť na dnešní dobu neuvěřitelných - 400 tisíc desek, což z Roň slzy udělalo jeden z nejprodávanějších českých singlů celé šesté dekády. Zatímco mladí lidé v Yvonne Přenosilové našli svůj nový idol, tehdejší kritika a starší generace byli v šoku. Tradičním hudebním odborníkům vadil její „neučesaný“ projev, který nepovažovali za „správný zpěv“.
Slavný hudební kritik Jiří Černý později vzpomínal, že nahrávka způsobila doslova „společenský skandál“. V šedesátých letech totiž u nás nebylo zvykem, aby úspěch písně tak silně stál na osobnosti a kouzlu konkrétního interpreta, což Černý shrnul slovy, že se zpěvák stal „ručitelem úspěchu“ a u posluchačů vznikala až nekritická zbožňování.
Píseň však nežila jen v Americe a Československu. Melodie byla natolik chytlavá, že vznikla řada verzí po celém světě. Sama Brenda Lee natočila německou verzi s názvem Ich will immer auf dich warten (Budu na tebe vždy čekat) a své hity přezpívala také do francouzštiny a italštiny.
Evropou se šířily i další mutace – v Dánsku ji lidé znali jako Jeg be'r dig, ve Vlámsku pod názvem Vergeef me a v Argentině jako Lo Siento. Skutečnou exotikou byl ovšem úspěch v Japonsku, kde se Brenda Lee stala obrovskou hvězdou. Píseň zde vyšla pod názvem Gomennasainne, což v japonštině znamená zdvořilou omluvu. V roce 1965 dokonce vyšlo speciální živé album z jejího tokijského koncertu, kde I'm Sorry zazněla jako součást velkého hitového pásma.
Pro Yvonne Přenosilovou znamenaly Roň slzy paradoxně začátek i vrchol její kariéry, který v roce 1968 potvrdilo i čtvrté místo v anketě Zlatý slavík. Otevřely jí dokonce brány do Londýna, kde nahrávala s britskými producenty, což byla pro tehdejší české umělce naprosto výjimečná příležitost.
Vše však rázně ukončila okupace Československa v srpnu 1968. Yvonne Přenosilová se rozhodla pro emigraci do Německa, kde se později proslavila jako redaktorka Rádia Svobodná Evropa. I když se k profesionálnímu zpěvu v exilu ani po návratu domů v 90. letech už nevrátila, její interpretace Roň slzy zůstala v paměti generací jako symbol svobody a modernosti šedesátých let.
Lásko, voníš deštěm. Black Sabbath ji nehráli, Rottrová si ji zamilovala, z Nohavici udělala textaře
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/I%27m_Sorry_(Brenda_Lee_song)
https://en.wikipedia.org/wiki/Brenda_Lee
https://history-of-rock.com/brenda_lee.htm
https://plus.rozhlas.cz/yvonne-prenosilova-co-na-srdci-do-mikrofonu-9226972
https://cs.wikipedia.org/wiki/Yvonne_P%C5%99enosilov%C3%A1
https://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/ceskoslovensko/kapely/2694-olympic/
https://www.whosampled.com/Brenda-Lee/I%27m-Sorry/covered/
